Článek
Nikdy nezapomenu na ten specifický odér drahého parfému smíchaného se zatuchlinou, který mě praštil do nosu pokaždé, když se otevřela ta masivní dubová brána. Paní inženýrka, jak si nechala říkat, mě při prvním setkání ani nepozdravila. Jen mi ukázala směrem ke komoře s čisticími prostředky a poklepala na hodinky. Byla jsem pro ni „ta nová“. Jméno Jana se nikdy nenaučila, pro celou rodinu jsem byla prostě „paní na úklid“ nebo, když si mysleli, že neslyším, „ta Ukrajinka“, i když jsem se narodila v Benešově. První týden jsem chodila domů s bolavými zády, ale s pocitem, že to zvládnu. Peníze byly dobré a já si říkala, že zatnu zuby. Jenže špína, kterou jsem tam musela uklízet, nebyla jen na podlaze.
Nejvíc mě ničil ten kontrast. V garáži stála dvě auta v hodnotě mého celoživotního výdělku, ale v lednici hnily potraviny, které by nasytily menší školku. Vyhazovala jsem do koše nerozbalené šunky, plesnivé sýry za tisíce, poloviny dortů, do kterých někdo jen jednou kousl. Když jsem se jednou zeptala, jestli si ty prošlé jogurty můžu vzít pro slepice mé tety, paní se na mě podívala s takovým zhnusením, jako bych ji žádala o ledvinu. Všechno se vyhodí, aby se nekazila energie domu, řekla a hodila do koše kašmírový svetr, který měl jen malou skvrnku od vína. Srdce mi krvácelo, když jsem ten pytel nesla do popelnice, zatímco já jsem doma přešívala dceři džíny.
Zlom přišel postupně. Nebylo to o fyzické práci, bylo to o tom, jak okázale dávali najevo svou nadřazenost. Jejich sedmnáctiletý syn, který by si sám neuměl namazat ani chleba, měl zvyk házet oblečení tam, kde zrovna stál. Doslova. Svlékl se uprostřed haly a překročil to. Když jsem luxovala kolem gauče, kde ležel s mobilem, ani nezvedl nohy. Musela jsem ho objíždět, omlouvat se, že ruším, zatímco on do telefonu vykládal kamarádům, jak je život těžký. Připadala jsem si neviditelná. Byla jsem duch, který rovná polštáře, sbírá použité kapesníky a drhne záchodovou mísu, kterou oni nebyli schopni po sobě ani spláchnout.
Poslední kapka dopadla v úterý odpoledne. Měla jsem už po směně, převlečená v civilu, tašku na rameni. Paní inženýrka zrovna pořádala „dýchánek“ pro své kamarádky. Seděly na terase, popíjely prosecco a smály se. Když jsem procházela kolem, jejich pes, takový ten malý uštěkaný mopslík, se vyzvracel přímo doprostřed vyleštěné dlažby v hale. Paní mě uviděla. Nezavolala mě. Jen luskla prsty. Ukázala na tu loužičku a pak na mě. Ale já už jsem na odchodu, paní inženýrko, pípla jsem. Všechny hlavy se otočily. Nastalo ticho. Pak se paní zvedla, došla až ke mně a řekla hlasem, kterým se mluví na neposlušné dítě: Dokud to nezmizí, tak nikam nejdete. A jestli se vám to nelíbí, na úřadu práce je fronta dlouhá.
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Ne studem, ale vztekem, který ve mně bublal tři měsíce. Viděla jsem ty jejich pěstěné ruce, ty posměšné úšklebky jejích kamarádek, které čekaly, že sklapnu podpatky a půjdu klečet k cizím zvratkům. Podívala jsem se na tu louži. Pak na ni. Vzpomněla jsem si na svou dceru, které se snažím vštípit, aby měla hrdost. Položila jsem klíče od vily na komodu. Tak to ať si uklidí Bobík, řekla jsem do toho hrobového ticha. Otočila jsem se a vyšla ven. Bez výplaty za poslední týden, bez doporučení, ale s pocitem, že se konečně můžu zhluboka nadechnout. Cesta na autobus mi trvala dvacet minut a celou dobu jsem se smála jako blázen. Peníze nějak seženu, ruce mám zdravé. Ale dělat rohožku lidem, kteří mají místo srdce peněženku, to už nikdy.
