Článek
Jsem jednoduchý chlap. Věřím v hierarchii. Když jsme se brali, bral jsem si svou ženu, ne její matku, ne jejího otce, a už vůbec ne její rodinné tradice sahající do roku 1980. Pro mě je rovnice jasná: My dva jsme vláda. Děti jsou lid. Tchyně je zahraniční návštěva. Návštěva může přinést dary, může se usmívat, ale nesmí měnit zákony.
Dnešní doba ale hranice nenávidí. Všechno je „sdílené“, všichni jsme „komunita“. Muži jsou tlačeni k tomu, aby byli hyperempatičtí a chápali, že „babička to tak nemyslela“. Jenže ve světě byznysu (i ve světě zvířat) platí, že pokud si nehlídáte teritorium, někdo jiný vám ho zabere. A tchyně jsou v tomto ohledu jako invazivní druh rostliny. Nenápadně se plazí, až najednou zjistíte, že vám prorostly základy domu.
Vše vyvrcholilo tuto neděli. Byli jsme u tchyně na obědě. Náš syn (7 let) má jasně nastavená pravidla ohledně tabletu a jídla. Nejdřív polévka, pak zábava. Tchyně, v dobré víře a s úsměvem, mu ten tablet strčila přímo k talíři se slovy: „Ale no tak, ať se chudáček nají v klidu, dyť je to jedno.“Syn se na mě podíval. Věděl, že to nesmí. Ale babička mu dala rozhřešení.
V tu chvíli jsem neviděl „laskavou babičku“. Viděl jsem narušitele, který podkopává mou autoritu před mým synem. Položil jsem příbor. Klidně, ale důrazně jsem řekl: „Maruško (tchyně), děkujeme, ale pravidla určujeme my. Ten tablet půjde pryč.“Tchyně ztuhla. „Já jsem to myslela dobře, ty jsi hned na koni…“ nasadila tón ublížené mučednice. Čekal jsem, že moje žena řekne: „Ano mami, respektuj to.“Místo toho se ozvalo: „Prosím tě, nedělej scénu. Vždyť se nic nestalo. Mami, neber si to tak.“
Moje vlastní žena, můj „spoluvládce“, veřejně shodila mou autoritu, aby uchlácholila emoce své matky. Cítil jsem se, jako by mě svlékla donaha.
Cesta autem byla peklo. Ticho, které by se dalo krájet. Když jsme dojeli, vybouchlo to. „Musel jsi být tak hnusný?“ zeptala se. „Ona teď bude brečet. Celý týden mi bude volat a vyčítat to. Proč nemůžeš jednou sklapnout a nechat to být?“
Snažil jsem se argumentovat logicky. „Pokud jí neřekneme ne teď, bude nám kecat do všeho i za deset let. Jde o princip.“Nezajímalo ji to. Pro ni byl prioritou „klid v rodině“ (čti: spokojenost její matky). Pro mě byl prioritou respekt k našim pravidlům.Byl jsem označen za agresora, hulváta a egoistu, který si musí dokazovat sílu na „staré paní“.
Tohle není o tabletu. A upřímně, není to ani o tchyni. Tohle je o bolesti z toho, že moje žena je stále více dcerou než manželkou.Když dojde na lámání chleba, její loajalita se stočí k původní rodině, ne k té, kterou jsme založili my.
Já to nedělám proto, že chci babičce ubližovat. Dělám to proto, abychom my dva byli silná jednotka. Když se mě žena nezastane, vysílá mi tím signál: „Tvůj názor je méně důležitý než její pocity.“Můj jazyk lásky je ochrana a budování našeho světa. Její jazyk lásky je udržování sociálních vazeb za každou cenu.Bojím se, že v tomhle boji nemůžu vyhrát. Pokud ustoupím, ztratím respekt syna i sebe sama. Pokud neustoupím, jsem tyran, co rozvrací rodinu.
