Článek
Všechno to začalo v sobotu ráno. Pračka vydala zvuk jako umírající velryba a zastavila se. Manželka vzdychla: „Volám opraváře.“ Zadržel jsem jí ruku. „Zbláznila ses? Víš, kolik si účtují jen za výjezd? Nech to na mně. Podívám se na to.“
Cítil jsem se jako chirurg, který jde na sál. Odtáhl jsem pračku od zdi (při tom jsem poškrábal dlaždičky, ale to je vedlejší ztráta). Odšrouboval jsem zadní kryt. Moje logika: Musím se dostat dovnitř, abych našel problém. Čím víc toho sundám, tím lépe uvidím. Sundal jsem horní desku. Pak přední panel. Pak jsem musel vyndat dávkovač na prášek, protože překážel. Pak buben. Po dvou hodinách vypadala naše koupelna jako hangár NASA po výbuchu raketoplánu. Všude byly šroubky. Na vaně ležela topná spirála. Na záchodovém prkénku trůnil motor.
Manželka nakoukla dovnitř. V ruce držela koš se špinavým prádlem a v očích měla děs. „Co jsi to udělal?“ zeptala se tiše. „Diagnostiku,“ odpověděl jsem hrdě, utíraje si ruce od šmíru do (bohužel) jejího ručníku na obličej. „Myslím, že je to ložisko. Nebo možná uhlíky v motoru. Ještě musím rozebrat tu elektroniku, abych si byl jistý.“
„Petře,“ řekla hlasem, který mrazil. „Já potřebuju prát. Dneska. Kdy to dáš dohromady?“ Podíval jsem se na tu hromadu součástek. Na hromadu šroubků, které jsem si určitě pamatoval, kam patří (i když jich podezřele moc zbylo na jedné hromádce). „Lásko, to není hned. Musím objednat díl. Přijde tak za týden. Ale ušetříme! Ten díl stojí jen tři stovky!“
V tu chvíli jsem narazil. Její optikou jsem neušetřil tři stovky. Její optikou jsem:
- Znefunkčnil jedinou věc v domácnosti, která je pro přežití rodiny klíčová.
- Proměnil relaxační zónu (koupelnu) v kovošrot.
- Způsobil, že teď bude muset týden jezdit s igelitkami k mamince.
„Takže ty mi chceš říct,“ nadechla se, „že jsi rozmontoval funkční… tedy, skoro funkční pračku, abys zjistil, že ji neumíš opravit hned?“ „Neumím ji opravit hned bez dílu! To je rozdíl! To je logický postup!“ bránil jsem se. „Kdyby přijel opravář, taky by to neměl u sebe!“„Opravář by mi nenechal motor v záchodě!“ křikla a práskla dveřmi.
Dnes je středa. Pračka je stále rozebraná. Zjistil jsem, že ten díl se už nevyrábí, protože naše pračka je prý „veterán“. Navíc jsem při demontáži omylem utrhl nějaký drátek, o kterém ani Google neví, k čemu slouží. Každé ráno, když si jdu čistit zuby, překračuji buben pračky. Manželka nic neříká. Jen se na mě podívá, pak se podívá na tu hromadu šrotu a významně si povzdechne. Včera mi poslala odkaz na novou pračku se sušičkou. Stojí patnáct tisíc. A já vím, že ji koupíme.
Moje snaha ušetřit skončila tím, že:
- Koupíme novou pračku (prohra).
- Budu muset odvézt tu starou do sběrného dvora po částech v igelitkách (potupa).
- Manželka bude mít historku pro kamarádky na dalších deset let.
Ale víte co? Alespoň vím, jak vypadá topné těleso zevnitř. A ten pocit objevitele mi nikdo nevezme. (I když spát na gauči je za to trochu vysoká cena).
