Článek
Odkaz poslala Iva v úterý večer. Prosklená chalupa, čtyři ložnice, vířivka pod přístřeškem. Pod fotografiemi stálo, že nás ubytování vyjde na tři tisíce šest set za každou. K tomu cesta a jídlo.
Dřív jsme spaly na palandách v chatě po Dášině tetě. Ráno se čekalo na koupelnu a jednou nám do těstovin spadl kus omítky. Vyprávěly jsme to pak jako nejlepší příhodu, i když jsme tenkrát všechny nadávaly. Jenže teta chatu prodala a náš obvyklý říjnový termín zůstal v kalendáři bez adresy.
Prohlédla jsem si fotografie ještě jednou. Na účtu jsem měla peníze na nájem a nové zimní boty. Od rozvodu jsem bydlela sama a pořád mě překvapovalo, kolik stojí obyčejný měsíc, když se na něj skládá jen jeden člověk.
„Holky, letos to nedám. Jeďte a užijte si to,“ napsala jsem.
Dáša mi okamžitě zavolala.
„Bez tebe je to blbost. Tu chalupu zaplatíme ve třech. Ty si vezmeš jen jídlo a cestu.“
Řekla jsem, že nechci být nikomu na krku. Připomněla mi, jak u mě po rozchodu měsíc přespávala. Marcela do skupiny přidala srdce a Iva napsala, že to takhle bude nejlepší. Dívala jsem se na telefon s úlevou, která mě až rozplakala. O ten víkend jsem přijít nechtěla.
Poděkovala jsem. Několikrát.
Za dva dny navrhla Iva páteční večeři v restauraci kousek od chalupy. Otevřela jsem jídelní lístek, zase ho zavřela a napsala, že se těším. Když Marcela chtěla přikoupit pozdější odjezd, poslala jsem palec. Vířivku bych sama nevyužila, ale když se řešilo, zda připlatit za její nahřátí, neozvala jsem se.
Nikdo mi neřekl, že musím souhlasit. Přesto jsem každou vlastní námitku nejdřív poměřovala tím, kolik za mě ostatní dávají.
V sobotu jsme se sešly u Dáši, abychom před rezervací doladily plán. Přinesla jsem závin. Na stole už ležel Ivin notebook a vedle něj seznam nákupů.
„Ty uděláš svoji pomazánku, viď?“ zeptala se Marcela.
„Jasně. A můžu vzít i polívku na pátek.“
„V pátek jdeme ven,“ připomněla Iva.
„Tak na sobotu. A upeču něco k snídani.“
Dáša zvedla oči. „Simčo, nemusíš nám za ten pobyt vařit.“
Zčervenala jsem. Najednou to slyšely všechny a já už nemohla předstírat, že mě jen baví chystat krabičky.
„Já vím,“ řekla jsem. „Jen bych ráda taky něčím přispěla.“
Chvíli jsme řešily, kolik chleba bude potřeba. Potom jsem navrhla, že bychom mohly hledat menší chalupu bez vířivky a místo restaurace si uvařit. Našla jsem už jednu, za čtvrtinu ceny na osobu. Měla jen dva pokoje, ale jinak vypadala čistě.
Dáša chtěla vidět fotografie. Iva notebook nepřisunula.
„Já do toho nechci,“ řekla.
Překvapilo mě, jak rychle mě to zabolelo. Byla z nás nejlépe zajištěná a já od ní čekala nejsnazší ústupek.
„Vždyť si chceme hlavně popovídat.“
„Já si chci taky odpočinout. Mít vlastní pokoj, nikomu nevařit a ráno si vlézt do teplé vody.“
Přejela prstem po okraji hrnku. Celý rok řešila stěhování rodičů a směny v práci si skládala tak, aby měla pátky pro ně. O tom jsem věděla. Jen jsem si její peníze spojovala s představou, že má všeho dost, včetně volna.
„Na tenhle víkend si dávám stranou od ledna,“ dodala. „Ráda ti na něj přispěju. Ale levnější variantu nechci.“
Marcela přikývla. Dáša mlčela a pořád držela můj telefon s fotografiemi levné chaty.
Znovu jsem se podívala na seznam nákupů. Vedle sýrů byla poznámka o snídani v místní pekárně. Ani bez placení chalupy jsem na ten víkend neměla.
„Tak letos vynechám,“ řekla jsem.
Dáša položila telefon. „Ale vždyť jsme to vyřešily.“
„Já jsem si to myslela taky. Jenže restauraci a ty příplatky stejně nezaplatím. A nechci u každé další věci říkat, že na ni nemám.“
Marcela vzala tužku ze seznamu a položila ji vedle. „To jsem netušila. Když jsi na všechno kývla…“
„Já vím.“
Nebylo ještě nic zamluvené. Rozpočítaly si tedy chalupu znovu na tři. Při oblékání mi Marcela nabídla, ať si to do večera rozmyslím. Zavrtěla jsem hlavou a cestou domů jsem brečela tak, že jsem vystoupila o zastávku dřív.
V pátek jejich odjezdu jsem měla nutkání vypnout telefon. Nakonec jsem jim popřála šťastnou cestu. Večer přišla fotografie tří skleniček u vířivky. Pod ní zpráva: Chybíš nám. Nevěděla jsem, jestli mě víc bolí ta věta, nebo to, že podle fotografie bylo i beze mě všechno v pořádku.
V sobotu jsem si koupila zimní boty. Radost jsem z nich měla. Víkend tím ale zaplněný nebyl.
V pondělí jsem napsala, ať ve čtvrtek přijdou na večeři. Nechtěla jsem čekat celý rok na další možnost být ve čtyřech. Udělám těstoviny, dodala jsem. Dáša nabídla salát a Marcela něco sladkého. Tentokrát jsem jim nenapsala, že nemusí nic nosit.
Přišly všechny. Iva přinesla víno a Dáša mi v předsíni začala vyprávět o porouchaném topení. Když jsme si sedly, zvedla jsem hrnec s těstovinami.
„Omítka dneska nebude,“ řekla jsem.
Marcela se rozesmála první. Potom ostatní. Při jídle jsem se zeptala i na vířivku. Iva nadšeně popisovala nedělní ráno v páře a já cítila známé píchnutí. Nechala jsem ji domluvit a pak jsem chtěla vidět fotografie.
