Článek
Marek přijel ve čtvrtek večer. Postavila jsem před něj kávu a podala mu vytištěnou stránku. Oslava byla v sobotu a chtěla jsem mít všechno hotové.
„Ty mluvíš líp než já,“ řekla jsem. „Já bych u toho brečela.“
Četl pomalu. U věty o domově, kam jsme se vždycky rádi vraceli, si přejel prstem po okraji papíru. Potom ho položil vedle šálku.
„Tohle číst nebudu.“
„Tak si to uprav.“
„A řekneš tam i to, že mi celé dětství říkal, že jsem k ničemu?“
V kuchyni hučela lednice. Slyšela jsem ji najednou tak zřetelně, až jsem se podívala, jestli jsou dovřená dvířka.
„Marku, jsou to osmdesátiny.“
„Já vím, kolik mu je.“
Bylo mezi námi osm let. Během jeho prvních školních let jsem už přes týden bydlela na internátě. Tátu jsem znala z nedělí, kdy mě vozil zpátky do Hradce a po cestě jsme se zastavovali na párek. Pamatoval si moje zkoušky a schovával si dopisy, které jsem posílala domů.
Marek mi už dřív vyprávěl jiné věci. Jak mu táta vysypal aktovku před návštěvou, protože dostal čtyřku. Jak ho posílal pryč z dílny, že všechno pokazí, a potom si stěžoval, že se o nic nezajímá. Vždycky jsem našla něco, čím to vysvětlit. Táta byl unavený. Měl starosti. Tehdy se s dětmi mluvilo jinak.
„Nemusíš ho chválit,“ řekla jsem. „Jen bych chtěla jeden klidný večer.“
Marek si vzal bundu z opěradla.
„A já mám kvůli tomu říkat, že jsem se těšil domů?“
Doprovodila jsem ho ke dveřím. Chtěla jsem dodat, že si přece pamatuje i něco hezkého. Neřekla jsem to, ale ještě dlouho po jeho odchodu jsem přemýšlela, proč mi tu přípravu tolik ztěžuje. Nakonec jsem stránku složila s tím, že ji přečtu sama.
V pátek jsem volala tátovi kvůli jídlu. Chtěl vědět, jestli přijede i Marek.
„Přijede.“
„Tak ať si aspoň jednou nevezme tu svou mikinu.“
Řekla jsem, že určitě přijde slušně, a hned se zastyděla. Ani jsem nevěděla, co si bratr vezme.
V sobotu jsem byla v restauraci o hodinu dřív. Na stolech ležely látkové ubrousky. Rozmístila jsem kartičky se jmény. Táta měl sedět uprostřed, já vedle něj, aby nemusel nic zařizovat. Marka jsem dala na kraj ke dveřím. Byl sám, nikomu tím nerozdělím dvojici a mohl by případně dojít pro něco do auta.
Teprve když jsem před jeho židli položila jméno, zarazila jsem se. Ke dveřím to bylo nejblíž. Ke všem ostatním nejdál.
Vzpomněla jsem si na Vánoce před lety. Marek seděl na rozkládací židli u kuchyňské linky a já mu podávala talíře, aby je odnášel. Když chtěl vyprávět o nové práci, táta ho přerušil žádostí o chleba. Já pak začala mluvit o dceři a k bratrově práci už jsme se nevrátili.
Přesunula jsem kartičky tak, aby Marek seděl vedle sestřenice, se kterou si rozuměl. Měla jsem chuť mu hned napsat, co jsem udělala. Jako by mi za to měl poděkovat.
Přišel v košili. Podal tátovi láhev slivovice a popřál mu zdraví. Táta ho poplácal po rameni.
„No vidíš, když chceš, umíš vypadat jako člověk.“
Marek se usmál tím krátkým úsměvem, který jsem znala z rodinných fotek. Dřív jsem si myslela, že se nerad fotografuje.
Po polévce se mě sestřenice zeptala, kdy bude proslov. Stránku jsem měla složenou v kabelce. Sáhla jsem pro ni a nahmátla přehnutý roh.
„Nebude,“ řekla jsem.
Táta to zaslechl. „Copak jste si na mě nic nepřipravili?“
„Máme oběd, dort a fotky. Řeč číst nechci.“
„To je teda nějaká oslava.“
Začala jsem rovnat lžičku vedle talíře, abych se na něj nemusela dívat. Potom jsem ji nechala ležet nakřivo. Sestřenice se zeptala na fotografie z jeho vojny a rozhovor pokračoval. Byla jsem jí vděčná, ale projev jsem z kabelky nevytáhla.
Marek jedl pomalu. Občas prohodil pár slov se sestřenicí. Když číšník odnesl talíře, přišel ke mně a řekl, že už půjde.
„Dort přinesou za chvíli,“ odpověděla jsem ze zvyku.
Podíval se směrem ke dveřím. Ustoupila jsem mu.
Rozloučil se s tátou i s ostatními. Nikdo se s ním nehádal. Jen táta po jeho odchodu poznamenal, že Marek nikdy nevydrží až do konce. Zvedla jsem hlavu.
„Dneska tu byl skoro tři hodiny.“
Táta mávl rukou. Číšník už nesl dort, všichni si posouvali sklenice a já začala krájet. Oslava skončila bez další řeči. Doma jsem projev vytáhla z kabelky a položila ho na stůl.
Večer jsem Markovi zavolala, jestli za ním můžu druhý den přijet. Řekl, že bude od deseti doma.
Našla jsem ho v garáži u rozebraného kola. Nabídl mi stoličku. Chvíli jsme mluvili o brzdách, kterým jsem nerozuměla.
„Tu větu o návratech domů jsem psala podle sebe,“ řekla jsem pak. „Neměla jsem ji dávat do pusy tobě.“
Otřel si ruce do hadru.
„Já ti ty vaše neděle neberu, Aleno.“
Rozplakala jsem se. Marek zůstal sedět a já vytáhla kapesník. Než jsem přijela, chtěla jsem mu vyprávět, jak táta zareagoval na zrušený projev. Místo toho jsem se zeptala na tu vysypanou aktovku.
„Co se stalo potom?“
Chvíli mlčel.
„Sbíral jsem to. Někdo z návštěvy mi přidržel aktovku. A táta říkal, ať si příště pamatuju, že se učení nevyplácí flákat.“
Marek přejel hadrem po rámu kola.
„Tu čtyřku jsem už měl opravenou. Jen jsem mu o ní předtím neřekl.“
Chtěla jsem se zeptat proč. Tentokrát jsem ale počkala, až bude pokračovat sám.
