Článek
Obálky jsme otevřeli v sobotu po snídani. Na tu svou jsem napsala jeho jméno plnicím perem, které mi kdysi koupil. Milan použil propisku od telefonu a papír přeložil čtyřikrát, takže se při čtení pořád zavíral.
„To poslední je důležité?“ zeptala jsem se.
„Docela jo.“
Usmál se. Čekal zřejmě, že se usměju taky. Místo toho jsem si znovu přečetla těch pár řádků. Po třiceti letech se mnou toužil někam odjet a nemluvit.
Doma jsme přitom mlčeli často. U večeře jsem mu vyprávěla o práci, on odpověděl, že u nich nic nového. Potom pustil televizi. Někdy jsem si schválně nechala drobnou příhodu až na večer, abychom měli o čem mluvit. Když se zasmál, ulevilo se mi. Když jen přikývl, začala jsem přemýšlet, jestli ho ještě zajímám.
Taneční jsem našla v kulturním domě dvě zastávky od nás. Nebyl to žádný závazek na celý rok, jen šest večerů pro dospělé. Představovala jsem si, jak spolu někam chodíme pravidelně a po návratu nemusím vymýšlet otázku, kterou by nešlo odbýt slovem dobrý.
Milan si prohlédl vytištěnou přihlášku.
„Víš, že neumím tancovat.“
„Proto je to kurz.“
„A tohle je už zaplacené?“
„Není. Je to přání, ne obsílka.“
Položil papír na stůl. Hned mě mrzelo, jak jsem to řekla, ale omluvu jsem odložila. Chtěla jsem nejdřív slyšet, že o tom aspoň uvažuje.
K řece jsme odjeli následující pátek autobusem. Milan připravil termosku a dvě skládací podložky. Já se převlékla z halenky do mikiny, když mi řekl, že půjdeme kus po pěšině. V tašce jsem měla šátek, kdyby večer foukalo. Nechtěla jsem jeho přání zkazit tím, že začnu po půlhodině mrznout.
Vybral místo pod jezem, kde jsme kdysi byli s dětmi na kolech. Na protějším břehu seděl rybář a u nohou mu stál bílý kbelík. Milan rozložil podložky tak blízko, že se dotýkaly.
„Tady?“
Přikývla jsem. Nalil mi čaj do víčka od termosky a sám pil z plechového hrnku. Chvíli jsem pozorovala pěnu pod jezem. Pak rybáře. Potom hodinky, ale nenápadně, pod rukávem.
Milan vypadal spokojeně. Opřel se rukama za zády a zavřel oči. Když jsem si přitáhla kolena, položil mi na jedno dlaň. Překvapilo mě to. V hlavě jsem z jeho přání mezitím udělala zákaz čehokoli, co by ho mohlo vyrušit.
„Jsi rád, že jsme jeli?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
Počkala jsem, zda něco přidá. Nepřidal.
„A jsi vůbec rád se mnou?“
Otevřel oči. „Ivano.“
Už to oslovení mě zabolelo. Znělo, jako když člověk napomíná dítě, aby znovu nestrkalo prst do stejné díry.
„Já se normálně ptám.“
„Já vím. Jenže teď řeknu ano a ty budeš chtít vědět proč. A když odpovím špatně, budeme to řešit celou cestu domů.“
Položila jsem víčko s čajem do trávy.
„Jak se mám něco dozvědět, když se nezeptám?“
„Třeba by ti mohlo stačit, že jsem to místo našel a chtěl jsem tu být s tebou.“
Podložky se dotýkaly, ale ruku už měl zase za zády. Připomněla jsem nedávnou návštěvu jeho bratra. Teprve u něj jsem zjistila, že Milana mrzí konec jednoho projektu v práci. Bratrovi o tom vyprávěl skoro hodinu.
„Tobě jsem to říkal taky.“
„Řekl jsi, že to skončilo. Ne že tě to mrzí.“
Chvíli špičkou boty posouval kamínek.
„S bráchou jsme u toho nedošli k tomu, jestli jsem spokojený v manželství.“
„A na ty taneční se mnou chceš?“
„Bojím se, že tam budu nejhorší a ty mě budeš celý večer opravovat.“
Chtěla jsem slíbit, že nebudu. Jenže na poslední svatbě jsem mu při tanci několikrát šeptala, kterou nohou má začít.
„Mně na tom záleží,“ řekla jsem.
„To jsem pochopil.“
Seděli jsme dál. Nebylo to příjemné mlčení, jaké si přál. Vytáhla jsem šátek a Milan mi podal hrnek, protože čaj ve víčku už vystydl. Vzala jsem si ho. Nad vodou začaly létat vlaštovky a rybář na druhém břehu zabalil pruty.
Když se setmělo, složili jsme podložky. Na pěšině jsme museli jít za sebou. Přemýšlela jsem, jestli bych se na taneční vůbec těšila, kdybych ho tam musela přemluvit. Zároveň jsem nechtěla, aby tím bylo moje přání vyřízené.
Autobus přijížděl, právě když jsme vyšli k silnici. Milan se rozběhl a já za ním. U zastávky zvedl tašku a uklonil se směrem k řidiči tak zdvořile, jako by ho pouštěl do dveří. Autobus odjel.
Opřela jsem se o označník a nemohla popadnout dech.
„Tys mu ještě dělal poklonu?“
Milan ji zopakoval, tentokrát ke mně. Taška s termoskou při tom cinkla o zem.
Začala jsem se smát a on taky. Když přijel další spoj, ještě se mu při pohledu na mě cukaly koutky.
Doma jsem rozložila vlhký šátek přes židli. Přihláška do tanečních ležela pod jeho obálkou. Posunula jsem ji vedle, aby na ni bylo vidět datum zahájení. Pak jsem šla pověsit podložky, které Milan oplachoval ve vaně.
