Článek
Situace u nás doma byla kritická. Výkresy byly všude. Na lednici (tam už nedržely magnety, protože vrstva papíru byla příliš silná), na zdech, na stole, pod stolem. Když jsem si chtěl položit kafe, musel jsem nejdřív odsunout tři „portréty rodiny“ a jednu „bitvu dinosaurů“. Syn má kadenci kulometu. Sedne si a během deseti minut počmárá dvacet papírů. Udělá červenou čáru – „To je had!“ – a bere další papír. Udělá modrou tečku – „To je oko!“ – a bere další.
Moje mužská logika zavelela: Tohle je neudržitelné. Dochází nám skladovací kapacity. Je třeba provést audit a redukci. Můj plán byl geniální ve své jednoduchosti. Počkám, až všichni usnou. Projdu tu hromadu. Vyberu 5 % top děl (kde je aspoň poznat postava) a ty vystavím. Zbytek – těch 95 % abstraktního expresionismu a nepovedených pokusů – půjde do recyklace. Je to ekologické, je to praktické a nikdo si toho nevšimne. Přece si syn nebude pamatovat, že v úterý v 16:15 nakreslil modrý flek.
V úterý v noci jsem to provedl. Cítil jsem se jako tajný agent. Vytřídil jsem asi padesát papírů. Byly to jen čmáranice. Testy fixek. Papíry, kde byla jedna čára. Všechno jsem to zmuchlal (aby to zabralo méně místa) a nacpal hluboko do modré tašky na tříděný odpad v komoře. Stůl byl čistý. Byt dýchal. Cítil jsem uspokojení z dobře odvedené práce.
Krize nastala ve středu večer. Manželka šla vyhodit krabici od bot do tříděného. Slyšel jsem šustění. Pak ticho. A pak zvuk, který zněl jako raněné zvíře. „Petře?!“ Přiběhl jsem do komory. Manželka klečela u modré tašky a v rukou držela zmuchlaný papír, na kterém byla… no, upřímně, byla tam hnědá šmouha. „Co to je?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „To je… odpad?“ zkusil jsem to opatrně.
„Odpad?!“ vyjekla a začala horečně vyndávat další a další koule papíru a vyhlazovat je na stehně. „Ty jsi vyhodil jeho tvorbu! Ty jsi vyhodil jeho práci! Vidíš tohle? To je přece ten krtek, o kterém mi včera vyprávěl!“ Podíval jsem se na papír. „Lásko, s veškerou úctou, to není krtek. To je hnědý flek. Vypadá to, že si o ten papír utřel čokoládu. A tenhle papír vedle? Tam je jenom jedna zelená vlnovka!“
„To je had v trávě!“ vykřikla se slzami v očích. „On mi to vysvětloval! A ty jsi to zmuchlal jako nějaký leták z Kauflandu! Chápeš, co jsi udělal? Až se zítra zeptá, kde má hada, co mu řekneš? Že tatínek nemá cit?“
Snažil jsem se argumentovat logistikou. „Ale miláčku, on nakreslí padesát obrázků týdně! Za rok je to 2 600 obrázků! Kdybychom to schovávali všechno, za tři roky se budeme muset odstěhovat, protože byt bude plný celulózy! Já jen dělám místo pro nové umění!“
Nepomohlo to. Byl jsem označen za barbara, který nechápe dětskou duši. Za cynika, který vidí jen pořádek, ale nevidí lásku. „Každý ten obrázek je jeho vývojová fáze!“ poučovala mě, zatímco žehličkou (ano, žehličkou na prádlo) vyrovnávala ty zmuchlané papíry na prkně.
Dostal jsem za úkol jí pomáhat. Takže zatímco jiní muži ve středu večer koukají na fotbal, já jsem stál u žehlicího prkna a snažil se narovnat papír, na kterém byly tři černé tečky, aby to vypadalo, že jsem si toho vždycky vážil. Musel jsem se omluvit. Ne synovi (ten si samozřejmě ani nevšiml, že něco chybí), ale „duchu domácnosti“.
Teď máme nový systém. Máme krabice. Hodně krabic. Jsou popsané daty. Skladujeme každé uprdnutí fixou. A já se děsím dne, kdy syn přijde ze školy a řekne: „Tati, potřebujeme něco vyhodit, nemám kam dát lego.“ Protože pak otevřu tu Pandořinu skříňku já.
