Článek
Krize středního věku u žen často nebývá o rychlých autech nebo mladých milencích. Bývá o panice z neviditelnosti. S Pavlem jsme manželé dvacet pět let. Máme dospělé děti, splacenou hypotéku a život, který by nám kdekdo mohl závidět. Jenže z našeho soužití se vytratil dotek. Vytratil se zájem. Pavel vedle mě žil, dýchal, jedl večeře, které jsem uvařila, ale přestal mě vidět.
Každé ráno jsem stála před zrcadlem, natahovala kůži kolem očí a říkala si: „Tohle je ten důvod. Vypadáš utahaně. Vypadáš staře. Proč by po tobě měl toužit?“Přesvědčila jsem sama sebe, že problém je fyzický. Že když vrátím čas o deset let zpátky, vrátí se i naše intimita. Nebyla to marnivost, byla to tonoucího stéblo. Objednala jsem se na plastiku víček a lifting. Bylo to drahé a bolelo to už při představě, ale brala jsem to jako investici do záchrany rodiny.
Zákrok jsem naplánovala na dobu, kdy byl Pavel na čtrnáctidenní služební cestě v Asii. Dětem jsem řekla, že jedu na wellness. Místo toho jsem ležela v zatemněném pokoji, chladila si oteklý obličej mraženým hráškem a polykala prášky na bolest. Každý pohled do zrcadla v těch prvních dnech byl šokující – vypadala jsem jako oběť domácího násilí. Ale držela mě naděje. Představovala jsem si ten moment, až se Pavel vrátí. Jak vstoupí do dveří, zarazí se a řekne: „Simono, ty záříš.“
V den jeho návratu už otoky zmizely. Byla jsem to já, ale svěžejší, odpočatější, mladší. Pečlivě jsem se nalíčila, oblékla si šaty, které má rád, a připravila slavnostní večeři. Srdce mi bušilo jako před maturitou.
Klíč v zámku zarachotil. Pavel vešel, unavený z letu, kufr odhodil do chodby. „Ahoj,“ zavolal směrem do kuchyně, aniž by se zul. „Ahoj, lásko,“ vyšla jsem mu naproti s úsměvem, který mě stál padesát tisíc korun a týdny bolesti. Pavel mě objal. Bylo to to jeho klasické, zběžné objetí, poplácání po zádech, jako když zdraví kamaráda z fotbalu. Dal mi pusu na tvář, aniž by se mi podíval do očí. „Jsem utahaný jako kůň. Je něco k jídlu?“
Polkla jsem zklamání. Je unavený, omlouvala jsem ho v duchu. Až si sedneme k jídlu, všimne si to.Jenže u večeře mluvil jen o problémech s dodavateli a o časovém posunu. Díval se na mě, ale jeho pohled klouzal po mém obličeji bez zájmu. Neviděl, že nemám převislá víčka. Neviděl, že mi zmizely vrásky kolem úst.
„Ty sis nevšiml ničeho nového?“ zeptala jsem se nakonec, když ticho začalo být nesnesitelné. Hlas se mi chvěl. Pavel zvedl zrak od talíře. Zamračil se, jako by luštil křížovku. Prohlédl si mě. „Byla jsi u kadeřníka?“ zkusil to. „Ne, Pavle. Byla jsem na operaci. Mám udělaná víčka a obličej.“
Čekala jsem šok, možná pozdní uznání. Místo toho se v jeho tváři objevil podivný výraz. Směs nepochopení a… odporu? „Proč jsi to proboha dělala?“ zeptal se a odložil příbor. „Vždyť… vypadáš teď tak nějak divně. Uměle. Jako ty ženské z časopisů.“ „Chtěla jsem se ti líbit,“ špitla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy, které pálily v čerstvých jizvách. „Mně ale nevadilo, jak vypadáš,“ řekl a vstal od stolu. „Mně vadí, že spolu nemáme o čem mluvit. A to žádný skalpel nespraví.“
Ta věta visela ve vzduchu jako rozsudek. Odešel do obýváku k televizi a já zůstala sedět v kuchyni nad chladnoucí večeří. V tu chvíli mi to došlo. Celá ta bolest, ty peníze, ten strach – všechno to bylo zbytečné. Nebyl slepý k mým vráskám. Byl lhostejný k mé osobě. Mohla bych vypadat jako dvacetiletá modelka a stejně by to nezměnilo fakt, že jsme si cizí.
Dnes se dívám do zrcadla a vidím ženu, která vypadá skvěle. Mám hladkou pleť a otevřený pohled. Ale ten pohled je smutný. Zjistila jsem, že krása není lepidlo na vztahy. Můj hladký obličej nezaplnil prázdnotu v našem manželství, jen ji paradoxně zvýraznil. Neplánuji rozvod, alespoň ne hned. Ale něco se ve mně zlomilo. Už se nebudu snažit vylepšovat pro něj. Příště, až si koupím nové šaty nebo půjdu na kosmetiku, udělám to pro sebe. Protože já jsem jediný člověk, se kterým budu muset vydržet až do konce života – a chci se na sebe do zrcadla usmívat, i když se u toho nikdo jiný nedívá.
