Článek
Vybral jsem penzion v horách. Na fotkách to vypadalo rustikálně. Dřevo, krby, ovčí kůže. Realita nás přivítala v pátek v 17:00. Recepce byla prázdná. Na pultu zvonek a cedulka „Přijdu hned“. Sedli jsme si do křesílek (která pamatovala Husáka) a čekali. Po deseti minutách začala manželka podupávat. „Zvoň,“ zavelela. „Počkej chvíli,“ klidnil jsem ji. „Určitě jen někam odběhl. Třeba řeší nějaký problém v kuchyni. Nechci být ten otravný Pražák, co hned dělá rozruch, sotva přijede.“
Čekali jsme dvacet minut. Manželka už ne podupávala, ona vibrovala vzteky. Když se konečně přišoural recepční (v teplákách a s výrazem, že jsme mu právě přejeli křečka), ani se neomluvil. Hodil nám klíče na pult a zamumlal něco o snídani. Moje žena se nadechovala k útoku. Chtěla vysvětlení. Chtěla omluvu. Já jsem rychle popadl klíče, usmál se a řekl: „Díky moc, zvládneme to sami!“ a táhl ji pryč. Chtěl jsem mít klid. Chtěl jsem se vyhnout konfliktu. Myslel jsem, že tím zachraňuji atmosféru.
Pak jsme otevřeli dveře pokoje číslo 4. Vyvalil se na nás chlad. Takový ten vlhký,lezavý chlad, který znáte ze sklepů nebo krypt. Manželka sáhla na radiátor. Byl vlažný jako psí čumák. „Tady se nedá spát,“ prohlásila. „Je tu dvanáct stupňů. Jdi dolů a řekni jim, ať nám dají jiný pokoj.“
Podíval jsem se na teploměr (mám ho na hodinkách). Bylo tam 16 stupňů. Moje logika zavelela: Topná sezóna teprve začíná. Trubkám to chvíli trvá. Když si vlezeme pod peřinu a přitulíme se, bude nám teplo. Je to fyzika.„Lásko, to se vytopí,“ řekl jsem konejšivě. „Teď jsme to otevřeli. Necháme to běžet, dáme si na baru panáka a za hodinu je tu sauna.“
„Já nejdu na bar, já mrznu teď!“ „Tak si vezmi ten tlustý svetr,“ navrhl jsem praktické řešení. „Jsme na horách, ne v Dubaji. Trocha nepohodlí k tomu patří, je to romantika, ne?“
Nebyla to romantika. Byla to katastrofa. Na večeři jsme čekali hodinu, protože kuchař „měl pauzu“. Polévka byla studená. Zatímco manželka chtěla vrátit jídlo a dožadovala se nápravy, já jsem tu vlažnou vodu s nudlemi snědl. „Nechtěl jsem ho dráždit,“ vysvětloval jsem jí, zatímco ona do svého talíře jen dloubala. „Když pošleš jídlo zpátky, tak ti do něj akorát plivne. To je nepsané pravidlo gastronomie. Lepší sníst studené a přežít, než bojovat za princip a dostat salmonelu.“
Noc byla finále. Na pokoji bylo stále 17 stupňů. Manželka spala v mikině, teplákách a vlněných ponožkách. Byla zamotaná do peřiny jako housenka a odmítala se mnou komunikovat. Já jsem ležel vedle ní, drkotal zuby, ale v duchu jsem si gratuloval, jak jsem to zvládl bez hádek s personálem. Ráno jsme odjížděli. Recepční se ani nezeptal, jak jsme se vyspali. Zatímco já jsem platil (a dokonce jsem mu nechal dýško, protože "to je slušnost"), manželka seděla v autě a startovala motor, aby se zahřála.
Cestou domů mi to vysvětlila. „Nejde o to, že tam byla zima,“ řekla mi do ticha dálnice D1. „Jde o to, že ses mě nezastal. Že jsi nechal toho chlapa, aby s námi zametal, jen proto, abys nemusel zvednout hlas. Že ti bylo přednější tvoje pohodlí ‚nebýt za potížistu‘ než moje pohodlí ‚nemrznout‘.“
A mně to došlo. Já jsem si myslel, že jsem diplomat. Že jsem tolerantní zákazník. Ona viděla chlapa, který se bojí ozvat, i když platí za služby, které nedostal. Teď sedím doma (topení mám na 23 stupňů, pro jistotu) a přemýšlím. Kde je ta hranice? Kdy se z „tolerantního muže“ stává "blbec, co si nechá všechno líbit"?
