Článek
V pátek odpoledne to začalo. Manželka stála ve dveřích s kufříkem, tvářila se ustaraně a udílela poslední pokyny, jako by odjížděla na misi na Mars, a ne do hotelu v Krkonoších. „Na lednici máš rozpis,“ kladla mi na srdce. „V sobotu k obědu ohřeješ ten vývar se zeleninou, v neděli uděláš kuře na paprice. Žádné sladkosti, žádné ponocování a hlavně – nenechávejte nádobí ve dřezu!“
Kýval jsem jako ten pes za zadním sklem auta. „Jasně, zlato. Užij si to. Zvládneme to levou zadní.“ Jakmile zaklaply dveře a ozval se zvuk odjíždějícího auta, podíval jsem se na děti. Ony se podívaly na mě. V očích nám všem jiskřila stejná myšlenka: Svoboda.
Došel jsem k lednici, vzal ten třístránkový elaborát s názvem „Harmonogram víkendu“ a rituálně ho přikryl magnetkou s pizzou. Tím byla strategie daná. Jsem chlap. Mám rád efektivitu. Nebudu trávit dvě hodiny vařením kuřete, které děti stejně ofrfňají, že v tom plave cibule. Nebudu je nutit uklízet hračky, když si s nimi za hodinu budou zase hrát. To je neekonomické. To je jako mýt auto, když víte, že za hodinu pojedete rallye Paříž-Dakar.
První bod mého programu: Gaučing a proviant.„Děcka,“ zavelel jsem, „dneska je den D. Objednáváme pizzu. Každý svou. A colu.“ Ozval se jásot, který museli slyšet i sousedi ve vedlejším baráku. Zatímco manželka by servírovala jídlo na talíře, nutila děti používat ubrousky a řešila, jestli mají dost vitamínů, my jsme jedli rovnou z krabic na konferenčním stolku. Proč? Protože krabice se vyhodí. Talíř se musí mýt. To je čistá matematika. Úspora času: 20 minut. Úspora vody: 15 litrů.
V sobotu ráno jsme vstávali v deset. V pyžamech. Manželčin harmonogram sice nařizoval „8:00 – hygiena a snídaně (ovesná kaše)“, ale my jsme zvolili alternativní přístup. Zapnuli jsme PlayStation. „Tati, můžeme si postavit bunkr?“ zeptal se syn uprostřed turnaje ve FIFA. Rozhlédl jsem se po obýváku. Bylo tam čisto. Moc čisto. „Jasně. Ale pořádný.“
A tak začala operace Pevnost Boyard. Vzali jsme všechny deky. Vzali jsme matrace z postelí. A pak jsem udělal osudovou chybu, která se mi později vymstila. Dovolil jsem jim použít dekorační polštářky. Víte, které myslím. Ty, co jsou na gauči jen „na ozdobu“. Ty, na které si nesmíte lehnout, nesmíte se jich dotknout a ideálně byste se na ně neměli ani dívat. Jsou drahé, jsou béžové a jsou manželčinou chloubou. My jsme z nich udělali hradby proti nájezdům zombie z Minecraftu.
Do večera se obývák změnil v neprostupnou džungli textilu, krabic od pizzy a kabelů. Pes, který měl mít podle instrukcí „klidový režim na svém pelechu“, ležel uprostřed toho chaosu na zádech, nechal se drbat dětmi a vypadal, že je v psím ráji. Já jsem seděl v křesle (které bylo součástí opevnění), pil jsem pivo a cítil jsem se skvěle. Žádné „ukliď si ty ponožky“. Žádné „vynes ten koš“. Jen čistá, neředěná pohoda. Děti se nehádaly. Smály se. Spolupracovaly při stavbě. V duchu jsem si gratuloval. Jsem otec roku. Kam se hrabe Montessori pedagogika na tátovu školu anarchie.
Kritický moment nastal v neděli odpoledne. Měl jsem v plánu zahájit úklidovou akci „Zameť stopy“ asi hodinu před příjezdem ženy. Jenže, jak už to bývá, poněkud jsme se zasekli u finálního levelu jedné hry. Čas je relativní, zvlášť když držíte ovladač. Najednou se ozvalo zarachocení klíčů v zámku. Podíval jsem se na hodiny. 17:00. Měla přijet až v 19:00! „Tati, máma je tady!“ zaječela dcera s hrůzou v hlase, kterou by nezahrála ani herečka v hororu.
Dveře se otevřely. Manželka vešla dovnitř. Byla odpočatá, voněla levandulí z masáže a úsměv jí zmrzl na rtech přesně ve chvíli, kdy překročila práh obýváku. Naskytl se jí pohled na Apokalypsu. Uprostřed místnosti stála gigantická stavba z dek a matrací. Na vrcholu té stavby trůnil pes a žvýkal kus krabice od pizzy. Na zemi se válely ovladače, prázdné lahve od coly a – to bylo nejhorší – její milovaný béžový polštářek sloužil jako rohožka u vchodu do bunkru a byl na něm mastný flek od salámu.
Ticho. To ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. „Ahoj lásko,“ zkusil jsem to s úsměvem, který měl naznačovat všechno je pod kontrolou. „Přijela jsi dřív.“ „Co… co to tady je?“ hlesla. „To je Pevnost! Nejlepší víkend na světě!“ zakřičel syn a vyběhl z bunkru (v trenkách a tričku, které měl na sobě už od pátku).
Manželka se chytila za futra. Její pohled těkal z mastného polštáře na psa a pak na mě. „Vy jste… vy jste nejedli tu polévku?“ „Polévka je v lednici. Nedotčená. Zato místní pizzerie měla rekordní tržby,“ přiznal jsem barvu.
Čekal jsem výbuch. Čekal jsem křik. Ale ona jen zavřela oči, zhluboka se nadechla a řekla větu, která mě dorazila: „Já jsem si myslela, že si odpočinu, abych měla sílu na děti. A teď vidím, že potřebuju další dovolenou, abych měla sílu na tebe.“
Následující dvě hodiny jsme (já a děti) pod vojenským dozorem likvidovali bunkr. Béžový polštářek letěl do čistírny (zítra tam jedu já, samozřejmě). Krabice od pizzy zaplnily celou popelnici. Když bylo konečně uklizeno a děti byly vydrhnuté ve vaně, přišla za mnou do ložnice. „Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala se unaveně. „Že jsem zničil ten polštář?“ „Ne. Že ty děti mi celou dobu ve vaně vyprávěly, jak jsi skvělý a že to bylo boží. Že s tebou je sranda.“
Pokrčil jsem rameny. „Jsem prostě táta.“ „Jsi bordelář,“ opravila mě. „A příště ti napíšu ten seznam ne na papír, ale vytetuju ti ho na čelo.“
Takže pánové, poučení je jasné. Pokud chcete být za hrdiny u dětí, stačí snížit hygienické a stravovací standardy na úroveň středověku. Ale připravte se na to, že u manželky klesnete na úroveň prvoka. A teď mě omluvte, jdu do garáže. Musím najít nějaký speciální čistič na textil, protože ten flek od salámu z toho polštáře ani v čistírně asi nedostanou.
