Článek
Ten zvuk klíče v zámku v pátek odpoledne mi spouští migrénu. Než se otevřou dveře, musím se zhluboka nadechnout. Dovnitř vpadnou dvě pubertální tornáda, David a Tereza. Kolem mě projdou bez jediného slova, jako bych byla jen věšák na kabáty. Boty zůstanou uprostřed chodby, bundy na zemi a tašky letí do kouta. Začíná víkend v pekle, během kterého přestávám existovat jako člověk a stávám se jen servisem.
Můj muž Karel se v tu chvíli mění v jiného člověka. Normálně je přísný a zásadový chlap, ale jakmile jsou tu oni, páteř mu změkne na želé. Snaží se vykompenzovat rozvod tím, že jim dovolí naprosto všechno. Pizzu v posteli? Jasně. Hraní na mobilu do tří do rána? Proč ne. A kdo pak pere mastné povlečení a sbírá plechovky od energeťáků pod postelí? Samozřejmě já, protože Karel „si s nimi chce užít čas, ne je buzerovat úklidem“.
Minulou sobotu jsem strávila tři hodiny vařením svíčkové. Chtěla jsem, abychom měli hezký rodinný oběd, abychom aspoň chvíli seděli u stolu jako lidi. Když jsem je zavolala, Tereza ani nezvedla oči od TikToku. „Nemám hlad, objednali jsme si s tátou KFC,“ řekla znuděně. Karel jen pokrčil rameny a provinile se usmál. Prý jim chtěl udělat radost. Moje jídlo letělo do koše i s mými iluzemi o tom, že se někdy staneme funkční rodinou.
Vrchol přišel v neděli večer. Vešla jsem do koupelny a našla spoušť. Mokré ručníky na zemi, pasta rozmazaná po umyvadle, moje drahá pleťová maska vymačkaná do odpadu. Když jsem po Davidovi chtěla, aby si to po sobě uklidil, vysmál se mi do očí. „Ty mi nemáš co rozkazovat, nejsi moje máma,“ odsekl a práskl dveřmi tak, že se zatřásly okna. Stála jsem tam a cítila, jak se ve mně mísí bezmoc se vztekem.
Šla jsem za Karlem. Klepala jsem se. Čekala jsem zastání. Čekala jsem, že vstane a srovná je. Místo toho mi řekl větu, která ve mně definitivně něco zlomila. „Prosím tě, nech to být. Jsou tu jen na dva dny, nechci je prudit, aby sem chtěli jezdit.“ Takže můj komfort, moje práce a moje důstojnost jsou méně než jeho strach, že nebude oblíbený tatínek?
Ten večer jsem udělala rozhodnutí. Přestala jsem prát jejich prádlo. Přestala jsem vařit pro čtyři. Jejich pokoj, který vypadá jako po výbuchu, prostě zavřu a ignoruju, i kdyby tam měli začít pěstovat brambory. Nejsem zlá macecha z pohádky, ale nejsem ani hadr na podlahu. Karel teď běhá s vysavačem a vařečkou on, zatímco já si čtu v ložnici.
Je v šoku. Nechápe, co se stalo, proč jsem tak „nepřátelská“. Ale já vím jedno. Pokud chce být „cool táta“, co nic neřeší a jen rozdává peníze, tak ať si ten kompletní servis zajišťuje sám. Já jsem si vzala jeho, ne jeho vinu za rozpadlé manželství. A dokud se nenaučí respektu oni i on, můj „full service“ je mimo provoz. Možná jsem sobecká, ale raději budu sobecká než uštvaná a ponížená ve vlastním bytě.
