Článek
Bydlení v paneláku vyžaduje jistou dávku tolerance, to jsem věděla vždy. Ale soužití s paní Dvořákovou, která bydlela přímo pod námi, připomínalo spíše zákopovou válku než sousedské vztahy. Mám dva syny, pět a sedm let. Nejsou to vandalové, ale jsou to děti – občas jim upadne autíčko, občas se hlasitě zasmějí, občas běží do kuchyně, aniž by levitovali.
Pro paní Dvořákovou to však byl signál k útoku. Stačilo, aby kluci v sobotu ráno vytáhli lego, a už se ozvalo to známé, zlověstné dunění násady od smetáku do stropu. Následovaly vzkazy přilepené na našich dveřích: „Učte je kázni!“ nebo „Budu volat policii pro rušení občanského soužití!“ Cítila jsem se jako špatná matka, neustále ve střehu, neustále okřikující děti ve vlastním domově. Můj žaludek byl v permanentní křeči. Z té ženy sálala taková zlost, že jsem se začala bát vycházet na chodbu, abych ji nepotkala.
Pohár trpělivosti přetekl minulou neděli. Pršelo, kluci nemohli ven a hráli si v pokojíčku na piráty. Nebyl to žádný extrém, jen běžný dětský rej. Kolem druhé odpoledne někdo zvonil. Dlouze, naléhavě. Za dveřmi stála ona. Malá, shrbená, v ruce svírala hůlku a třásla se rozčílením.
„Okamžitě to ticho!“ vyštěkla na mě, aniž by pozdravila. „Dělají mi to naschvál! Dupou mi přímo do hlavy!“
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Byla jsem unavená, nevyspalá a měla jsem toho dost. „Paní Dvořáková, jsou to děti a je odpoledne!“ zvýšila jsem hlas, připravená jí konečně říct všechno, co jsem v sobě měsíce dusila. Chtěla jsem jí říct, že je zlá, nesnášenlivá ženská, která nám ničí život. „Pokud máte problém, pojďme to sepsat, ale přestaňte nás šikanovat!“
Ona se však zarazila. Místo dalšího útoku se jí v očích mihl podivný výraz – nebyl to vztek, spíše zmatek. „Pojďte dál,“ řekla najednou tiše a ustoupila do otevřených dveří svého bytu. „Pojďte si poslechnout, jak to u mě zní.“
Váhala jsem. Byla to past? Ale zvědavost a adrenalin mě přemohly. Vešla jsem.
První, co mě udeřilo, bylo to ticho. Bylo tak husté, že by se dalo krájet. V bytě to vonělo savem a starým papírem. Všechno bylo dokonale uklizené, na stole ležela háčkovaná dečka a na ní fotografie muže s černou páskou. Žádná televize, žádné rádio. Jen tikot velkých nástěnných hodin, který v tom prázdném prostoru zněl jako odpočítávání bomby.
„Slyšíte to?“ zeptala se. Myslela jsem, že mluví o mých dětech. Nastražila jsem uši. Shora se ozvalo jen tlumené ducnutí, sotva slyšitelné. „Slyším jen… skoro nic,“ přiznala jsem po pravdě. „Právě,“ hlesla a sedla si těžce do křesla. „To ticho. Je to nejhorší hluk na světě.“
Podívala jsem se na ni a najednou jsem neviděla tu semetriku s koštětem. Viděla jsem osmdesátiletou ženu, která sedí uprostřed sterilního bytu, kde jediným narušením prázdnoty je zvuk života o patro výš. Došlo mi to s drtivou silou. Ona nebojovala proti hluku. Ona bojovala o kontakt. Každé její zabouchání, každý ten jedovatý lístek na dveřích byl zoufalý pokus navázat interakci, byť negativní. Byla raději, když jsme na ni křičeli, než aby si jí nikdo nevšímal. Mé děti pro ni nebyly nepřátelé, byly důkazem, že svět tam venku ještě existuje.
Můj hněv se rozplynul a vystřídala ho tíživá lítost. Stála jsem tam, uprostřed jejího muzea samoty, a styděla jsem se za svou dřívější bojovnost.
„Dám si pozor, aby kluci neběhali v dřevácích,“ řekla jsem mírněji, než jsem měla v plánu. „A… neupekla byste si s námi někdy štrúdl? Mám ho moc, kluci ho nejí.“
Paní Dvořáková se na mě podívala. Vrásky kolem úst se jí trochu uvolnily. „Můj Karel měl štrúdl rád,“ řekla tiše.
Od té doby se nestalo, že bychom byli nejlepší přítelkyně. Stále nám občas zaklepe na trubky, když je večer hluk. Ale už to není ten agresivní útok. Je to spíš takové připomenutí: Jsem tady. Nezapomeňte na mě. A já, místo abych nadávala, pošlu kluky dolů s kouskem buchty. Protože jsem pochopila, že ty rány koštětem nebyly vyhlášením války, ale voláním o pomoc člověka, který se bál, že ve svém tichu zmizí docela.
