Článek
Když jsem se nastěhovala do domu, kde Tomáš žil se svou dcerou, věděla jsem, že to nebude snadné. Linda byla chytrá, sarkastická dívka s pronikavýma očima, které vás dokázaly zrentgenovat a najít každou slabinu. Její biologická matka od rodiny odešla před třemi lety. Nezemřela, prostě si „vybrala jiný život“, jak to Tomáš kulantně nazýval. Pro Lindu to však znamenalo jediné: člověk, který ji měl milovat nejvíc na světě, ji vyměnil za svobodu.
Snažila jsem se nebýt macechou z pohádek. Nenutila jsem ji uklízet, nekritizovala jsem její známky, vařila jsem její oblíbená jídla. Moje snaha se však míjela účinkem. Každý můj pokus o konverzaci skončil jednoslabičnou odpovědí nebo protočením očí. Byla jsem pro ni vetřelec. Cizí element, který narušuje její ekosystém smutku a vzdoru.
„Ty se tak snažíš, až je to trapné,“ vmetla mi jednou do tváře, když jsem jí koupila lístky na koncert její oblíbené kapely. Lístky zůstaly ležet na stole, nedotčené. Cítila jsem se ponížená a bezmocná. Večer jsem plakala v koupelně, aby mě Tomáš neslyšel. Měla jsem pocit, že bojuji s větrnými mlýny, a začala jsem pochybovat, jestli náš vztah má vůbec budoucnost. Jak mohu žít v domě, kde mě někdo tak bytostně odmítá?
Zlom přišel v pátek večer. Tomáš byl na služební cestě a my zůstaly samy. Snažila jsem se udržet neutrální atmosféru, ale napětí by se dalo krájet. Když jsem ji požádala, aby si po sobě uklidila talíř ze stolu, vybuchla. Nebyla to běžná pubertální odmlouvačná scéna. Byl to gejzír nahromaděné zuřivosti.
„Nejsi moje matka! Nikdy nebudeš! Přestaň si na ni hrát!“ křičela a tvář měla zrudlou vzteky. „Myslíš si, že když mi uvaříš večeři, tak ti padnu kolem krku? Jsi jen další, kdo se sem nacpal!“
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Chtěla jsem křičet taky. Chtěla jsem jí říct, jak je nevděčná, jak se snažím, jak mě to bolí. Ale pak jsem se na ni podívala pozorněji. Její ruce se třásly. V očích neměla jen nenávist, ale panickou hrůzu. Dech se jí zrychlil, jako by se topila.
„Já vím, že nejsem tvoje máma, Lindo,“ řekla jsem, hlas se mi třásl, ale snažila jsem se znít klidně. „A nesnažím se ji nahradit. Jen tu chci žít s tvým tátou a s tebou.“
„To říkala taky!“ vyhrkla Linda a hlas se jí zlomil do vzlyku. „Taky říkala, že nás nikdy neopustí. Že jsme rodina. A pak se prostě sbalila a odjela. Ty to uděláš taky. Všichni to udělají, když zjistí, že za to nestojím.“
V tu vteřinu se ten vztek, který mě dusil, rozplynul. Najednou jsem neviděla zlou, rozmazlenou holku, která mi chce ze života udělat peklo. Viděla jsem vyděšené dítě, které kope kolem sebe, aby si nikoho nepustilo k tělu. Její logika byla krutá, ale z jejího pohledu dávala smysl: Když ji budu nenávidět, když ji odeženu dřív, než si ji oblíbím, nebude to tak bolet, až odejde.
Nešla jsem k ní, abych ji objala. Věděla jsem, že by mě odstrčila. Jen jsem si sedla na židli naproti ní a tiše řekla: „Lindo, já nevím, co udělá budoucnost. Ale vím, že teď jsem tady. A nikam se nechystám, i když na mě budeš křičet. Jsem dospělá, já to unesu.“
Linda nic neřekla. Utekla do pokoje a práskla dveřmi. Ale ten večer už nevyšla.
Od té doby uběhly tři měsíce. Nejsme nejlepší kamarádky. Stále má své nálady a stále si drží odstup. Ale něco se změnilo. Z jejího hlasu zmizel ten jedovatý osten. Občas si vezme jídlo, které uvařím, a dokonce prohodí: „Dík, to ušlo.“
Pochopila jsem, že její chování nebylo útokem na mě, ale testem mé odolnosti. Potřebovala jistotu, že i když bude „nesnesitelná“, já zůstanu. Že moje přítomnost není podmíněná jejím dobrým chováním. Je to běh na dlouhou trať a možná nikdy nebudeme mít idylický vztah jako z reklamy. Ale přestala jsem to brát osobně a začala jsem to brát jako jizvu, která se potřebuje zahojit. A já tu jsem, připravená podat náplast, až si o ni sama řekne.
