Článek
Michal je o čtyři roky starší než já. Mentálně uvízl někde na hranici šesti let. Je to hodný, velký chlap s duší dítěte, který miluje vlaky a nesnáší změny. Mám ho ráda. Upřímně. Ale vyrůstat vedle něj znamenalo, že jsem musela být ta rozumná, ta bezproblémová, ta „neviditelná“. Rodiče pro něj obětovali všechno. Kariéru, koníčky, přátele. Vytvořili kolem něj ochrannou bublinu, ve které neexistovaly ústavy ani cizí pečovatelky. „Krev není voda,“ říkával táta hrdě. „O své se postaráme sami.“ Dokud byli při síle, fungovalo to. Jenže loni máma prodělala infarkt a tátovi začaly selhávat klouby. Bublina začala praskat.
Očekávala jsem diskuzi o budoucnosti. O tom, že najdeme kvalitní stacionář nebo chráněné bydlení. Netušila jsem, že o mé budoucnosti už bylo dávno rozhodnuto bez mé přítomnosti. Stalo se to u nedělního oběda. Atmosféra byla slavnostní, až nezvykle vážná. „Lucinko,“ začala máma a chytila mě za ruku. „S tátou jsme přepisovali závěť. Dům napíšeme na tebe. Je velký, dvougenerační. Až tu nebudeme, ty se sem nastěhuješ s Martinem. Michal zůstane ve svém pokoji, je na něj zvyklý. S vašimi platy to utáhnete a o Míšu se postaráš. Vždyť ho znáš nejlíp.“ Řekla to s takovou samozřejmostí, jako by mi oznamovala, že zítra bude pršet. Nedávala mi na výběr. Předávala mi žezlo.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Podívala jsem se na Martina, svého manžela, který zbledl. Máme vlastní malý byt, oba máme náročnou práci, plánujeme vlastní dítě. Představa, že se nastěhuji zpátky do domu, kde se zastavil čas, a budu dalších třicet let přebalovat bratra a řešit jeho záchvaty vzteku, mě fyzicky bolela. Byla to představa vězení. „Mami, tati… to nepůjde,“ řekla jsem tiše, ale pevně. V místnosti se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. „Jak nepůjde?“ zeptal se otec nechápavě. „Mám svůj život. Svou práci, svého muže. Chceme založit rodinu. Nemůžu převzít péči o Michala na plný úvazek. Nemůžu ho mít doma.“
Reakce byla drtivá. Máma se rozplakala, otec zrudl. „Takže ty ho dáš do ústavu?“ vykřikl. To slovo ústav vyslovil s takovým opovržením, jako by šlo o koncentrační tábor. „Mezi cizí lidi? Vlastního bratra? My jsme se o tebe starali, dali jsme ti školy, a ty se nám takhle odvděčíš?“ „Tati, to není o vděku,“ snažila jsem se bránit, i když se mi svíral žaludek. „To je o tom, že já nejsem vy. Vy jste si vybrali obětovat život péči. Já si to nevybrala. Pomůžu mu, budu za ním jezdit, budu ho brát na výlety, dohlédnu na to, aby měl tu nejlepší péči. Ale nemůžu být jeho pečovatelka.“
„Jsi sobec,“ řekla máma do ticha. „Obyčejný sobec. Mysleli jsme, že jsme tě vychovali lépe.“ To slovo ve mně rezonuje doteď. Sobec. Od toho oběda jsou naše vztahy na bodu mrazu. Rodiče se mnou mluví jen úsečně. Cítím jejich zklamání, jejich strach, že selhali. Oni nevidí chráněné bydlení jako šanci pro Michala na socializaci a samostatnost. Vidí to jako odložení nepotřebné věci.
Je to nesmírně těžké. Každý den bojuji s pocitem viny. Hlas v hlavě mi šeptá: Mají pravdu, je to tvůj bratr, měla by ses obětovat.Ale pak se podívám na svůj život, na svobodu, kterou jsem si vybudovala, a vím, že jsem udělala jedinou možnou věc. Pokud bych tu roli přijala, zničilo by to mě i mé manželství. Nakonec bych Michala začala nenávidět za to, že mi vzal život. A to by bylo mnohem horší než ho svěřit profesionálům. Milovat neznamená obětovat se do sebezničení. To je lekce, kterou se teď bolestivě učím, i když to znamená, že pro své rodiče budu do konce života ta „špatná dcera“.
