Článek
Vzpomínka na rok 2004 je stále živá. Obě jsme byly mladé, dravé architektky ve velkém ateliéru. Dřela jsem na projektu knihovny půl roku, nespala, obětovala víkendy. Renáta byla moje kolegyně, které jsem důvěřovala a sdílela s ní nápady. Když přišel den prezentace, zjistila jsem, že mé podklady zmizely a Renáta předstoupila před vedení s mým návrhem, který vydávala za svůj. Vyhrála. Dostala povýšení, prémie a slávu. Já jsem pro „nedostatek iniciativy“ a následnou hádku dostala výpověď. Trvalo mi roky, než jsem znovu vybudovala své sebevědomí i kariéru jinde. Renátu jsem od té doby neviděla, ale to jméno pro mě zůstalo synonymem zrady.
A teď, o dvě dekády později, seděl můj dospělý syn u nás v kuchyni a básnil o Lindě. „Mami, je úžasná. A její rodina… jsou skvělí. Její máma je taky z oboru, určitě si budete rozumět. Jmenuje se Renáta Kovářová.“ V tu chvíli mi vypadla lžička z ruky a cinkla o podšálek. Svět se zatočil. „Renáta Kovářová?“ zopakovala jsem přiškrceně. „Jo. Znáš ji?“ zeptal se nevinně. „Znaly jsme se,“ procedila jsem mezi zuby. V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „To nemůžeš! Je to dcera zlodějky!“ Ale pohled na mého šťastného syna mě umlčel. Nechtěla jsem mu kazit radost historkami z pravěku.
První setkání bylo naplánované na mé narozeniny. Tomáš přivedl Lindu a její rodiče. Když se otevřely dveře a já spatřila Renátu, sevřel se mi žaludek. Zestárla, ale ten sebejistý úsměv jí zůstal. Na okamžik jsem viděla záblesk paniky i v jejích očích. Poznala mě. Samozřejmě, že mě poznala. „Dobrý večer, Simono,“ řekla a podávala mi ruku. V tom gestu byla výzva i prosba zároveň. Měla jsem sto chutí ji vyhodit. Měla jsem chuť před všemi říct, co udělala. Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. Každá buňka v mém těle křičela nepřítel. Ale pak jsem se podívala na Lindu. Byla milá, trochu nervózní, a držela mého syna za ruku tak pevně, jako by byl jejím záchranným kruhem. Linda za hříchy své matky nemohla.
Večeře probíhala v křečovitém duchu, alespoň pro mě. Konverzace o počasí a dovolených klouzala po povrchu. Renáta se chovala vzorně, chválila mé jídlo, obdivovala dům. Byla to dokonalá přetvářka, ve které byla vždy mistryní. Krizový moment nastal v kuchyni, kam za mnou přišla s mísou od salátu. Byly jsme tam samy. Vzduch by se dal krájet. „Vím, na co myslíš,“ řekla tiše, aniž by se na mě podívala. „Opravdu?“ odsekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Myslím na to, že jsi mi ukradla rok života.“ Renáta se otočila a poprvé jsem v její tváři neviděla aroganci, ale únavu. „Byla jsem mladá a hloupá, Simono. Byla jsem bezohledná. Vím, že omluva po dvaceti letech zní trapně, ale mrzí mě to.“ „To ti tvou kariéru nevrátí,“ řekla jsem chladně. „Ne,“ přikývla. „Ale teď nejde o kariéru. Jde o naše děti. Linda Tomáše miluje. A já jí to nechci zkazit. Prosím… můžeme uzavřít příměří? Ne kvůli nám. Kvůli nim.“
Dívala jsem se na ni. Stála tam, v mém domě, žena, kterou jsem léta nenáviděla. Chtěla jsem, aby trpěla. Chtěla jsem jí tu vinu vpálit. Ale za pootevřenými dveřmi jsem slyšela smích svého syna. Ten zvuk byl čistý, bezstarostný. Pokud teď vyvolám válku, zničím to. Donutím Tomáše, aby si vybíral mezi matkou a přítelkyní. A to je volba, kterou žádné dítě nesmí muset udělat. Polkla jsem tu hořkou pilulku křivdy. Bolelo to. Moje ego se vzpíralo. „Nebudeme přítelkyně, Renáto,“ řekla jsem tvrdě. „Nikdy.“ „To nečekám,“ hlesla. „Ale budeme se respektovat. Kvůli dětem.“
Když jsme se vrátily ke stolu, nikdo nic nepoznal. Usmívala jsem se, dolévala víno a poslouchala plány na svatbu. Dívám se na to pragmaticky. Možná jsem nezískala satisfakci, po které jsem toužila. Renáta nikdy veřejně nepřizná, že můj nápad byl její. Ale získala jsem něco cennějšího – neztratila jsem syna. Učím se oddělovat minulost od přítomnosti. Renáta je možná podrazácká kolegyně z roku 2004, ale v roce 2024 je to matka ženy, která dělá mého syna šťastným. A pro to štěstí jsem ochotná sdílet s ní i vánoční stůl, i když mi to jídlo možná občas zhořkne v ústech.
