Článek
První měsíc v důchodu jsem pořád vstávala v šest. Nasnídala jsem se, uklidila kuchyň a před osmou už nevěděla, co budu dělat do oběda.
Když jsem pracovala, těšila jsem se na volná dopoledne. Najednou mi připadala příliš dlouhá. Dcera bydlela na druhém konci města a návštěvu jsme si domlouvaly většinou na neděli.
Pes mi připadal jako dobrý nápad. V dětství jsme jednoho měli a já na něj vzpomínala jako na klidného společníka.
Nenapadlo mě, kolik práce kolem něj tehdy dělali rodiče.
Na fotografiích vypadal spokojeně
V útulku se mi zalíbil dvouletý kříženec Max. Byl velký, světlý a při prvním setkání si mi položil hlavu na koleno.
Pracovnice mi řekla, že má hodně energie a na vodítku táhne. Při společné procházce jsem to pocítila, ale když se zastavil, abych ho podrbala, zase jsem na jeho sílu zapomněla.
„Mám teď času dost,“ ujišťovala jsem ji.
Domů jsem si ho přivezla po dalších dvou návštěvách. Dcera mi koupila misky a přivezla starou deku.
První večer spal Max vedle mého křesla. Vyfotila jsem ho a napsala jí, že jsme si sedli.
Za týden rozkousal roh koberce. Když jsem šla nakoupit, shodil věšák a vytahal z něj šály. Horší však byly procházky.
Jakmile zahlédl jiného psa, napnul vodítko a já se snažila udržet na chodníku. Začala jsem chodit ven brzy ráno a pozdě večer, abychom potkávali co nejméně lidí.
Dceři jsem posílala snímky z míst, kde klidně seděl. Rozkousané pantofle jsem před její návštěvou vyhodila.
Když se ptala, jak to zvládám, odpovídala jsem, že si zvykáme.
U branky jsem už vodítko neudržela
Jednou ráno jsme vycházeli brankou ze společného dvorku našeho domu. Max zahlédl na cestě souseda se psem a prudce vyrazil.
Spadla jsem na kolena. Vodítko mi vyklouzlo. Soused zachytil Maxe za obojek a svého psa odvedl za plot zahrady.
Když se ke mně vracel s Maxem, nedokázala jsem po vodítku sáhnout.
„Můžete ho prosím odvést až ke dveřím?“
Doma jsem zavolala dceři. Tentokrát jsem neřekla, že se nic nestalo. Popsala jsem jí i všechny předchozí týdny.
Přijela a vzala Maxe ven. Po návratu mi vyprávěla, jak šel část cesty hezky vedle ní.
„Mami, třeba potřebujete ještě čas.“
„Já se ho bojím vyvést. Už večer myslím na to, co bude ráno.“
Sedla si ke mně. Max jí strkal čumák pod ruku a ona ho chvíli hladila.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože jsem ho chtěla já.“
Měla jsem pocit, že když přiznám strach, přiznám tím i něco špatného o sobě. Vždyť mě doma vítal a spal u mých nohou. Jenže ani po takovém večeru se mi ráno nechtělo sáhnout po vodítku.
Tentokrát jsem řekla všechno
Do útulku jsem zavolala ještě ten den. Pracovnice se mě ptala na konkrétní situace a domluvily jsme se, že Maxe přivezu zpátky. Dcera jela se mnou.
Několik večerů jsem potom chtěla telefon zvednout a říct, že si ho zase vezmu. Nejvíc mi chyběl, když jsem usedla do křesla. Ráno jsem ale cítila úlevu, že nemusím nikam vycházet s vodítkem.
Po čase mě z útulku pozvali na setkání s manželi, kteří o něj měli zájem. Chtěli slyšet, jak se choval v bytě.
Ukázala jsem jim fotografie. Pak jsem telefon odložila a pověděla jim o koberci, věšáku i brance.
„Doma umí být hodný. Ale nezvládala jsem ho,“ řekla jsem.
Muž se zeptal, co Max dělal, když jsem odešla. Jeho žena si zapisovala odpovědi. Byla jsem ráda, že je nezajímá jen to, jak hezky vypadá.
Později mi pracovnice napsala, že se k nim Max přestěhoval. Zprávu jsem přeposlala dceři. Odpověděla, že by se v neděli stavila. Tentokrát jsem před návštěvou nemusela nic schovávat.
Misky jsem odvezla do útulku, deku si dcera vzala zpátky. Byt je zase tichý a někdy mi to vadí stejně jako předtím.
Mrzí mě, že jsem Maxovi nabídla domov, který jsem nedokázala udržet. Zároveň se mi ulevilo. Pořád si zvykám, že mohu cítit obojí a nemusím kvůli tomu znovu slíbit něco, na co nestačím.
