Článek
Matěj nikdy nebyl kluk, který by potřeboval být středem pozornosti. Měl dva dobré kamarády, chodil na florbal a po škole býval venku. Občas si stěžoval na písemku nebo na učitelku, ale s dětmi vycházel dobře. O Davidovi se doma zmínil několikrát. Prý bývá sám a ostatní si z něj dělají legraci.
Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Když mi ale Matěj jednou ukázal fotografii z třídní skupiny, přestala jsem chystat večeři. David na ní měl hlavu položenou na lavici a někdo mu zezadu nalepil na mikinu urážlivý vzkaz. Pod fotkou se ostatní smáli. Matěj jim napsal, ať toho nechají.
Byla jsem na něj pyšná
Druhý den řekl třídní učitelce, co se děje. Nešlo jen o jednu fotku. Davidovi schovávali penál, vyhazovali přezůvky z okna a několikrát ho nepustili do šatny. Matěj mi večer přiznal, že učitelce všechno ukázal. „Nebudeš naštvaná, že jsem se do toho zamotal?“ zeptal se.
Objala jsem ho a řekla, že udělal správnou věc. Manžel souhlasil. Učitelka začala situaci řešit a nám připadalo, že to nejhorší máme za sebou. Potom Matěj přestal chodit po škole ven. Tvrdil, že se mu nechce. Když jsem navrhla, ať pozve Kubu k nám, odpověděl, že Kuba nemá čas.
Najednou nikdo neměl čas
Postupně jsem zjistila, že se ostatní domlouvají v nové skupině, do které ho nepřidali. Na florbal chodil dál, ale ze školy se vracel sám. Jednou v sobotu jsem ho vezla koupit boty a u hřiště jsme potkali oba jeho kamarády. Stáli tam s dalšími kluky. Matěj jim zamával. Jeden zvedl ruku, druhý se otočil.
Večer jsem napsala třídní učitelce. Slíbila, že si s Matějem promluví a bude sledovat také chování vůči němu. Byla jsem ráda, jenže jsem potřebovala, aby se mu ulevilo hned. Nejraději bych zavolala Kubově mámě, kterou znám roky. Manžel mě zarazil, ať se nejdřív zeptám syna. Matěj mě prosil, abych jí nevolala.
„A David? Ten se s tebou baví?“ zeptala jsem se. Syn pokrčil rameny. O přestávce prý někdy ano, ale před ostatními moc ne. Nejspíš má strach. Rozuměla jsem tomu, přesto mě to zabolelo. Můj kluk se kvůli němu ozval a teď neměl s kým jít ani koupit svačinu. Přistihla jsem se, že se na Davida zlobím. Přitom za to nemohl.
Poradila jsem mu, ať si hledí svého
Minulý týden jsem Matěje našla v pokoji oblečeného v bundě. Čekal, jestli se Kuba ozve. Předtím se ho ve škole zeptal, zda nepůjdou ven, a Kuba slíbil, že napíše. Bylo skoro šest. „Nech to být,“ řekla jsem. „A příště si radši hleď svého. Nemusíš všechno řešit ty.“ Vyletělo to ze mě dřív, než jsem si uvědomila, co mu vlastně radím.
Matěj se na mě podíval. „Tak jsem to neměl říkat?“ Chtěla jsem odpovědět, že samozřejmě měl. Jenže před chvílí jsem mu řekla něco jiného. Posadila jsem se k němu a přiznala, že mě trápí, když ho vidím samotného. „Já vím,“ odpověděl. „Ale tys říkala, že když se někomu ubližuje, nemám dělat, že to nevidím.“
Omluvila jsem se mu. S učitelkou jsme si domluvili schůzku, tentokrát i s manželem. Matěj o ní ví. Nechceme ho do školy posílat s tím, že si prostě musí zvyknout. Jenže pořád nevím, jak mu pomoct s tím obyčejným odpolednem, kdy by chtěl být venku s kamarádem. Včera se ozval Kuba. Syn za ním hned vyrazil. Měla jsem radost a zároveň strach, co všechno bude ochotný přehlédnout, aby o něj znovu nepřišel.
