Článek
Ten zvuk vyvolávacího systému mi zněl jako rozsudek. Cink. Číslo 428. Zvedla jsem se z tvrdé plastové židle, nohy se mi podlamovaly a v krku jsem měla knedlík velký jako tenisák. Kolem mě seděli lidé, kteří vypadali, že tu jsou doma. Já jsem si připadala jako vetřelec. Měla jsem na sobě svůj kostýmek z minulé práce, ten, ve kterém jsem ještě před měsícem vedla porady. Teď mi připadal směšný. Jako maškarní kostým na někoho, kdo si hraje na důležitou, a přitom jde žebrat o podporu. Zaklepala jsem na dveře číslo dvanáct a vstoupila dovnitř s pohledem upřeným do země.
Za stolem seděla žena zhruba v mém věku. Brýle na nose, kolem sebe stohy papírů, unavený výraz. Ani se na mě nepodívala. „Dobrý den, posaďte se, doklady,“ vyhrkla automaticky a natáhla ruku. Podala jsem jí občanku a zápočtový list. Ruce se mi třásly tak, že mi papíry málem upadly na zem. Začala ťukat do klávesnice. Ten zvuk byl nesnesitelný. Každý úhoz jako by potvrzoval moji zbytečnost. Třicet let praxe. Třicet let budování kariéry. A teď jsem jen položka v databázi, která čeká na razítko.
„Důvod ukončení poměru?“ zeptala se stroze. Polkla jsem. „Reorganizace. Zrušení pozice,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem znít věcně, ale hlas mi přeskočil. „Víte, oni… oni řekli, že potřebují někoho s novým drajvem. Že jsem moc… konzervativní.“ Najednou to všechno vybublalo ven. Ta rána, kdy jsem se budila hrůzou, z čeho zaplatím nájem. Ty týdny, kdy jsem rozesílala životopisy a dostávala jen automatické odpovědi, nebo hůř, ticho. Slzy mi vyhrkly z očí dřív, než jsem je stihla zastavit. Začala jsem brečet. Ne jen fňukat, ale hystericky, ošklivě brečet přímo tam, před cizí ženskou v kanceláři plné šanonů.
„Promiňte,“ koktala jsem a lovila v kabelce kapesník. „Já se omlouvám, já… já jsem nikdy nebyla nezaměstnaná. Připadám si úplně k ničemu. Jsem stará, nikdo mě nechce, jsem prostě na odpis.“ Čekala jsem, že mi podá krabici kapesníků a řekne „další, prosím“. Nebo že protočí oči. Přestala psát. Ticho v kanceláři zhoustlo. Slyšela jsem jen svůj trhaný dech a bzučení zářivky.
Pak jsem uslyšela šoupnutí židle. Úřednice obešla stůl. Nebyla naštvaná. Sundala si brýle a podívala se mi přímo do očí. Nebyl to pohled úředníka na klienta. Byl to pohled ženy na ženu. Položila mi ruku na rameno, pevně, ale laskavě. „Paní inženýrko, podívejte se na mě,“ řekla hlasem, který byl najednou úplně jiný, měkký a hluboký. Zvedla jsem tu svou uplakanou, rozmazanou tvář.
„To, že teď sedíte na téhle židli, neznamená, že jste ztratila svou hodnotu. Ztratila jste jen zaměstnání. To jsou dvě naprosto rozdílné věci.“ Odmlčela se a pak dodala tu větu, která mi rezonuje v hlavě doteď: „Vy nejste ten papír, který mi tu dáváte. Vy jste těch třicet let zkušeností, které na něm nejsou napsané. A až si přestanete připadat jako oběť vy sama, přestanou vás tak vidět i ostatní. Narovnejte se. Jste na úřadu práce, ne na popravišti.“
Zírala jsem na ni. Nikdo, ani moje rodina, mi to neřekl takhle tvrdě a přitom tak povzbudivě. Všichni mě jen litovali. Ona ne. Ona mi vrátila zodpovědnost do vlastních rukou. Vrátila se za stůl, podala mi kapesník a už zase úředním tónem dodala: „Tak, teď to sepíšeme. A vy si cestou domů koupíte tu nejdražší kávu a začnete přemýšlet, co umíte lépe než ti dvacetiletí s drajvem. Protože toho je hodně.“
Vyšla jsem z té budovy s červenýma očima a rozmazanou řasenkou, ale poprvé po měsíci jsem nešla s hlavou svěšenou mezi rameny. Práci pořád nemám. Ale tu kávu jsem si koupila. A když jsem ji pila, došlo mi, že ta paní měla pravdu. Moje hodnota není v názvu pozice na vizitce. Je ve mně. A dokud tomu neuvěřím já, neuvěří tomu nikdo. Ten den jsem na „pracáku“ nenašla nové místo, ale našla jsem tam něco mnohem důležitějšího. Sebe.
