Článek
„Tak co, už něco víš?“
Klára mi napsala ve středu ráno. Seděla jsem v autě před prací a četla tu zprávu několikrát. Věděla, že čekám na výsledek.
Odepsala jsem, že se ozvu později.
Výsledek jsem měla od předchozího odpoledne. Doma jsme s manželem seděli vedle sebe na gauči a chvíli se báli říct cokoli nahlas. Pak se zeptal, jestli může mít radost.
Rozesmála jsem se a hned nato začala brečet.
Je mi čtyřiatřicet a o dítě jsme se snažili skoro čtyři roky. Kláru znám ještě z prvního zaměstnání. Když jsme zjistily, že obě řešíme podobné věci, začaly jsme si být bližší než kdy dřív.
Nemusely jsme si vysvětlovat, proč někdy nechceme na oslavu nebo proč nás otázka na děti zastihne tak nepřipravené. Psaly jsme si po vyšetřeních, při čekání na výsledky i po těch telefonátech, po kterých jsme se musely vrátit do práce a nějak tam vydržet.
Klára mi nikdy neřekla, ať na to přestanu myslet.
Já jí neslibovala, že příště už to určitě vyjde.
Před týdnem mi zavolala, že jejich další pokus nevyšel. Mluvily jsme skoro hodinu. Většinu času jsem jen poslouchala.
Teď jsem držela telefon a nevěděla, jak jí říct, co se stalo u nás.
Večer už se nezeptala. Poslala mi fotografii svého psa, který rozkousal polštář. Odpověděla jsem, že má aspoň vlastní program.
Byla jsem vděčná, že můžeme mluvit o něčem jiném.
Čekala jsem na lepší chvíli a mezitím jí lhala
Nejdřív jsem si řekla, že počkám na kontrolu. Sama jsem se bála uvěřit, že je všechno v pořádku. Jenže manžel to už řekl rodičům a já své sestře.
Kláře ne.
Když jsme se měly sejít na kávu, napsala jsem, že musím zůstat déle v práci. Ve skutečnosti mi bylo špatně a nevěděla jsem, jestli bych to před ní dokázala skrýt.
Zeptala se, jestli nechci radši přijet v sobotu k ní. Odpověděla jsem, že se ještě domluvíme.
Věděla jsem, že mi to přeje. Právě proto mi bylo tak těžko. Představovala jsem si, jak mi bude gratulovat a potom položí telefon. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně musela tvářit statečně.
Zároveň jsem se bála, že se přestaneme vídat.
To jsem si přiznávala méně ochotně.
Po kontrole jsem už neměla na co čekat. Přesto jsem ještě několik dní hledala vhodný začátek zprávy. Každý mi připadal buď moc veselý, nebo tak opatrný, že bych jí rovnou předepsala, jak se má cítit.
Pak mi Klára napsala: „Lucí, stalo se něco? Jestli teď nechceš mluvit o dětech, můžeme klidně o něčem jiném.“
Seděla jsem v kuchyni a měla před sebou rohlík, který jsem od rána nedokázala dojíst.
Ona si myslela, že chrání mě.
Když jsem jí to řekla, nedokázala jsem už napravit i to čekání
Nakonec jsem jí napsala přímo. Že jsem těhotná. Že jsem měla strach jí to oznámit po tom, čím právě prošla, a že jsem to odkládala příliš dlouho.
Nepřidala jsem fotografii ani větu, že teď bude určitě na řadě ona. Zprávu jsem poslala místo telefonátu, aby nemusela odpovídat hned.
Potom jsem telefon stejně kontrolovala každých pár minut.
Odepsala až večer.
„Mám z vás radost. Jen teď asi nezvládnu ten sobotní oběd.“
Napsala jsem, že rozumím.
Přitom jsem měla chuť okamžitě dodat, že o těhotenství nemusíme vůbec mluvit. Že můžu přijet jen na chvíli. Že přece nemusí být sama.
Telefon jsem položila na stůl.
Druhý den se zeptala, jak dlouho to vím. Odpověděla jsem.
„A já ti mezitím nabízela, že mě nemusíš poslouchat,“ napsala.
Nevěděla jsem, co na to říct. Znovu vysvětlovat, že jsem ji chtěla chránit, by jí asi moc nepomohlo. Omluvila jsem se za ty výmluvy.
Několik dní jsme si nepsaly. V práci se mi stalo něco směšného a já jí jako obvykle začala psát. Zprávu jsem nedokončila. Nevěděla jsem, jestli ji potěší, nebo bude mít pocit, že po ní chci pokračovat jako dřív.
Manžel se mě jednou zeptal, jestli jsem ráda.
Řekla jsem, že ano. Jen jsem neuměla být ráda ze všeho najednou.
Minulý týden mi Klára poslala odkaz na šaty, které si chtěla koupit. Ptala se, jestli jí ta barva nebude dělat bledý obličej. Začaly jsme si psát o oblečení a pak chvíli o práci.
Nenabídla jsem hned další setkání. Byla jsem ráda, že mi napsala, a snažila jsem se z toho neudělat důkaz, že už je všechno dobré.
Včera jsme si domluvily krátkou procházku. Klára rovnou napsala, že zatím nechce vidět fotky z ultrazvuku.
Souhlasila jsem. Nemusela jsem kvůli tomu předstírat, že pro mě nejsou důležité.
Večer jsem fotky vytáhla ze zásuvky a sedla si s nimi k manželovi. Jednu obrátil, protože ji držel vzhůru nohama. Začala jsem se smát. Pak jsem mu ukázala místo, které mi v ordinaci vysvětlovali.
