Článek
Z mámina bytu jsem nejprve odvezla papíry, léky a věci, které neměly čekat. Na skříně jsem zatím nesáhla. Při poslední návštěvě jsem vzala i telefon z kuchyňské linky. Byl vybitý. Doma jsem ho připojila k nabíječce a položila vedle krabice s doklady.
Maminka používala mobil hlavně na hovory. Na zprávy často odpovídala zavoláním. Myslela jsem si, že všechny lidi, kterým pravidelně telefonuje, znám.
První večer zavolala paní z domu kvůli klíčům od sklepa. Potom se ozval bratranec. V osm se na displeji objevilo jméno Zdena. Nezvedla jsem to. Seděla jsem nad potvrzeními a nechtěla znovu vyslovovat větu, kterou jsem ten týden řekla už mnohokrát.
Zdena volala další večer a potom znovu. Pokaždé chvíli po osmé. Třetí den jsem telefon držela v ruce, než zazvonil. Přijala jsem hovor.
Myslela si, že je máma pořád v nemocnici
Žena se nejdřív zeptala, kdo je u telefonu. Řekla jsem, že jsem dcera. Ulevilo se jí. Maminka jí před nástupem do nemocnice slíbila, že zavolá, až bude doma. Když se neozývala, Zdena usoudila, že si ji tam nechali déle.
Vysvětlila jsem, co se stalo. Na druhém konci bylo dlouho ticho. Potom se zeptala, kdy byl pohřeb. Odpověděla jsem a připadala si provinile, přestože jsem o ní dosud nevěděla.
Seznámily se před lety při rehabilitaci. Každá bydlela v jiném městě a osobně se od té doby viděly jen několikrát. Telefonovaly si ale skoro každý večer. Zdena mi řekla, že se někdy bavily deset minut a jindy tak dlouho, až jedna musela dát vařit vodu znovu.
Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu. Máma mi volala přibližně dvakrát týdně. Když jsem přijela, vyptávala se na děti a připomínala, co potřebuje koupit.
Zdena se omluvila, že mě zdržuje. Pak dodala, že nevěděla, komu zavolat. Měla jen mámino číslo. Nabídla jsem, že se jí ozvu, až budu mít trochu klidu. Poděkovala mi a poprosila, jestli jí potom povím i něco o posledních dnech.
O jedné mé návštěvě věděla víc než já
Zavolala jsem jí v neděli. Připravila jsem si zprávu z nemocnice, ale nakonec jsem z ní nic nečetla. Zdena se ptala, zda byla maminka poslední večer sama. Řekla jsem, že jsem u ní seděla. Znovu poděkovala a já nevěděla za co.
Potom začala vyprávět o jejich večerech. Máma prý nikdy nechtěla přiznat, že u televizní soutěže odpověděla špatně. Tvrdila, že moderátor otázku položil nepřesně. Zdena ji kvůli tomu škádlila a někdy se pohádaly o věc, kterou si pak musely dohledat.
Zasmála jsem se. Ten její tón jsem znala. Doma byla také přesvědčená, že se nová trouba přizpůsobí jejímu receptu, když ona už ho třicet let měnit nemusí.
Pak Zdena zmínila nedělní oběd, na který jsem mámu vzala před hospitalizací. Věděla, že jsem jí objednala rybu a že jsme si daly kávu. Řekla, jakou z toho měla maminka radost. Potěšilo mě to. Jenže vzápětí dodala, že máma měla chuť na smažený sýr.
Připomněla jsem si jídelní lístek. Když jsem se zeptala na rybu, odpověděla, že klidně. Objednala jsem ji za nás obě. Myslela jsem na to, aby jí po obědě nebylo těžko. Smažený sýr bych jí nezakázala, ale nejspíš bych jí ho rozmlouvala.
„Ona vám nechtěla přidělávat starosti,“ řekla Zdena.
Najednou mi její důvěrnost nebyla příjemná. Já jsem mamince vozila nákupy, chodila s ní na vyšetření a řešila porouchaný kotel. Zdena od ní dostávala příběhy, u kterých nemusela nic zařizovat. Dokonce znala i ten oběd jinak než já.
V osm jsem začala hlídat hodiny
Po dalších dvou hovorech se Zdena zeptala, zda mi může také někdy zavolat. Řekla jsem, že ano. Zrovna plakala a já ji nechtěla znovu nechat samotnou.
Následující večer jsem ale v osm sledovala telefon. Manžel chtěl vědět, jestli někam volám. Odpověděla jsem, že možná zavolá mámina kamarádka. Podivil se, protože jsme měli domluvené kino. Já už přemýšlela, jak Zdeně vysvětlím, že ten den nebudu doma.
Nezavolala. Ulevilo se mi a zároveň mě zamrzelo, že jsem celou hodinu čekala. Připadalo mi, že jsem po mamince převzala ještě jednu povinnost, kterou mi nikdo neuložil. Zdena žádný každodenní hovor nepožadovala. To pravidlo jsem si začala vytvářet sama.
Při dalším telefonátu jsem jí řekla, že se ráda ozvu, ale nebudu moci volat každý večer. Zdena souhlasila. Prý také potřebuje vědět, kdy má smysl čekat, a kdy může jít ven. Ve středu chodila hrát karty, jen v poslední době několik setkání vynechala.
Potom jsem se přiznala, že mě některé její vzpomínky zaskočily. Zdena řekla, že jí máma vyprávěla o mých dětech a posílala jejich fotografie. Chtěla vědět, které vnouče se nakonec dostalo na gymnázium. Pověděla jsem jí o dceři. O rybě už jsem se nezmínila.
Tentokrát jsem volala ze svého čísla
Mámino číslo jsem nakonec nechala zrušit. Zdeně jsem předem poslala svoje. Požádala jsem ji, aby si ho uložila pod mým jménem. Odpověděla, že už ho tak má. To mě uklidnilo víc, než jsem čekala.
Telefon jsem vypnula a odpojila od nabíječky. Několik dní mi chybělo, že vedle krabice nesvítí. Potom jsem ho uložila do zásuvky a papíry konečně roztřídila. Z bytu ještě zbývala většina práce.
Zdeně jsem zavolala v sobotu odpoledne. Pověděla mi o kartách a já jí vyprávěla, že jsme s manželem v kině seděli za mužem, který vysvětloval ženě děj dřív, než ho stačili ukázat. Smála se. Poprvé jsme většinu hovoru nemluvily o mamince.
Občas se ozve ona, jindy já. Jednou jsem neměla chuť povídat si a domluvily jsme se na jiném dni. Zdena si také přestala nechávat středeční večery volné.
Nedávno jsem si při našem hovoru začala chystat večeři. Zeptala se, co vařím. Řekla jsem, že nic, tentokrát jsem přinesla jídlo z restaurace. Smažený sýr. Zdena chtěla vědět, jestli jsem si vzala i tatarku. Přisunula jsem talíř ke stolu a odpověděla, že dvě.
