Článek
„Tak kolik ti teda přidali?“
Karel se zeptal večer, když jsem vyndávala z myčky talíře. Předtím jsme si připili na moje povýšení a on několikrát řekl, že si ho zasloužím.
Řekla jsem mu částku.
Na chvíli přestal utírat skleničku.
„Tak to už máš víc než já.“
Měla jsem. Ne o pár stovek.
Usmála jsem se a řekla, že se nám bude líp platit hypotéka. Karel přikývl. Potom jsme se bavili o něčem jiném a já tomu nepřikládala žádný význam.
Pracuju v účtárně výrobní firmy. Když vedoucí odcházela, nabídli mi její místo. Nejdřív jsem chtěla odmítnout. Bála jsem se odpovědnosti i toho, že budu řídit kolegyně, se kterými jsme ještě minulý týden seděly u oběda jako rovné.
Karel mě tehdy povzbudil.
„Vždyť to tam stejně držíš pohromadě.“
Ta věta mi pomohla. Věděla jsem, že si práci neodnesu domů jen v tašce, a chtěla jsem mít pocit, že do toho nejdu sama.
První poznámku o penězích pronesl u jeho sestry.
„Teď už se musím Radky držet. Pořídil jsem si bohatou manželku.“
Všichni se zasmáli. Švagr dodal, že mám příště platit večeři já.
Smála jsem se taky.
Pak se mě švagrová zeptala, jak se mi na novém místě daří. Začala jsem jí vysvětlovat, že toho zatím moc neumím a že je za ty peníze hodně starostí.
Přitom jsme ten týden s kolegyněmi uzavřely staré nesrovnalosti, se kterými jsme se trápily od jara.
O tom jsem jí už neřekla.
Začala jsem vysvětlovat, proč vlastně není co závidět
Karel nikdy netvrdil, že žena má vydělávat méně. Když jsem byla s dětmi doma, snažil se, abychom měli všechno potřebné. Bral přesčasy a některé výdaje jsme odkládali, protože z jednoho platu to nešlo snadno.
Byla jsem mu za to vděčná.
Později jsem nastoupila na kratší úvazek. Při nemoci dětí zůstávala doma většinou já. Postupně jsme přestali mluvit o tom, že by to někdy mohlo být jinak. Jeho práce zkrátka živila rodinu.
Teď mi kolegyně někdy volaly i večer. Karel nakupoval častěji a při uzávěrce mi připravil večeři. O změnách doma jsme se dokázali domluvit.
O to hůř se mi vysvětlovalo, proč mě jeho poznámky mrzí.
Když se známý zeptal na naši plánovanou dovolenou, Karel řekl, že letos rozhoduje paní ředitelka. Ředitelka nejsem a místo na dovolenou jsme vybrali společně.
„Ale prosím tě,“ odbyla jsem ho.
Znělo to skoro pobaveně.
Doma jsem mu řekla, že mi vadí, jak pokaždé stočí řeč k mému platu.
„Tak já se tím ještě chlubím a tobě je to málo?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná se opravdu chtěl pochlubit. Jenže už třetí člověk se mě ptal, jestli si ho teď budu vydržovat.
Nechtěla jsem být něčí výhra v loterii.
Chtěla jsem mu vyprávět o práci.
Když mi zase řekl sponzorko, tentokrát jsem se nezasmála
Bylo to při návštěvě kamarádů. Bavili jsme se o novém kávovaru a Karel ukázal na mě.
„Zeptej se sponzorky.“
Řekla jsem, že jsme ho koupili ze společných peněz.
Na chvíli bylo ticho. Potom kamarádka začala mluvit o něčem jiném. Cestou domů se Karel zeptal, proč jsem to musela takhle pokazit.
„Protože už se mi to nelíbí.“
Měla jsem chuť dodat, že ten plat stejně spolknou výdaje. Místo toho jsem řekla, že mám z povýšení radost.
Doma jsme u toho zůstali déle než obvykle.
Karel přiznal, že ho rozdíl v platech překvapil. Nečekal, že ho to bude trápit. Sám se za to styděl, protože věděl, že jsem pro lepší místo pracovala dlouho.
Pak řekl, že mě dřív dokázal alespoň zbavit starostí s penězi.
Chtěla jsem namítnout, že to přece není všechno. Jenže jsem si vzpomněla, kolikrát jsem ho před dětmi chválila hlavně za to, co zaplatil.
Za opravené auto. Za dovolenou. Za to, že jsme nemuseli sáhnout do rezervy.
Nevím, jestli jsem někdy stejně nahlas řekla, že jsem ráda, jak se mnou umí být, když nemám dobrou náladu.
Od toho rozhovoru si podobné poznámky hlídá. Někdy mu jedna ujede a já se ozvu. Občas se ještě zatváří, že už se doma nesmí říct vůbec nic.
Minulý týden jsem přišla později. Karel se zeptal, jestli jsem zase zachraňovala firmu. Už jsem se chystala ohradit, když dodal, že ho opravdu zajímá, jak dopadla kontrola, o které jsem mu ráno říkala.
Sedla jsem si k němu a začala vyprávět.
Tentokrát jsem mu řekla i to, za co mě pochválili.
