Článek
V koupelně jsem stál déle, než bylo potřeba.
Umyl jsem si ruce. Potom znovu. Díval jsem se do zrcadla a poslouchal, jestli se Jana za dveřmi nehýbe.
Bylo mi dvaapadesát a napadlo mě utéct z vlastního bytu.
Seznámili jsme se na narozeninách společného kamaráda. Jana si sedla vedle mě a zeptala se, jestli taky všechny ty lidi znám jen od vidění.
Za hodinu jsme se smáli tak, že si přesedla jeho manželka.
Po rozvodu jsem měl několik schůzek. Většinou skončily slušným rozloučením a úlevou, že nemusím nic dalšího vymýšlet. S Janou jsem už cestou domů přemýšlel, kdy ji uvidím znovu.
Líbilo se mi, jak se na mě dívala. Klidně, přímo. Když mě při třetím setkání chytila pod stolem za ruku, zapomněl jsem, co jsem jí vyprávěl.
Na naši první společnou noc jsem se připravoval skoro směšně.
Čisté povlečení. Víno, které mi doporučil prodavač. Košile, ve které prý vypadám mladší.
Jana přišla v obyčejném svetru a přinesla chleba.
„Říkals, že neumíš vařit. Tak ať neumřeme hlady.“
Políbil jsem ji ještě v předsíni.
Později seděla na pohovce s nohama pod sebou a já nedokázal přestat sledovat její krk. Odložila skleničku a přisunula se blíž.
„Taky mě můžeš políbit,“ řekla.
Dál už jsme moc nemluvili.
Chtěl jsem ji. V tom nebyla žádná pochybnost. Jenže jakmile jsme zůstali bez oblečení, začal jsem sám sebe pozorovat. Jestli dýchám moc nahlas. Jestli se jí líbím. Jestli pozná, jak dlouho jsem s nikým nebyl.
Čím víc jsem se snažil, tím méně moje tělo spolupracovalo.
„Promiň,“ řekl jsem.
Jana mě pohladila po rameni.
„Nemusíš se omlouvat.“
Jenže já už slyšel jen vlastní selhání.
Odešel jsem do koupelny. Když jsem se vrátil, ležela na boku a nechala mi místo vedle sebe. Přitulila se. Chvíli jsme mluvili, pak usnula.
Já skoro vůbec.
Ráno jsem jí uvařil kávu. U dveří mě políbila a zeptala se, jestli se ve středu uvidíme.
„Ozvu se.“
Napsala první.
„Děkuju za večer. Bylo mi s tebou dobře.“
Začal jsem odpovídat. Smazal jsem to. Zkusil jsem vtip, potom výmluvu na práci.
Nakonec jsem neodeslal nic.
Druhý den napsala znovu. Třetí den přišla poslední zpráva.
„Jestli už se nechceš vidět, řekni mi to. Takhle nevím, co se stalo.“
Seděl jsem v autě před domem a díval se na telefon.
Co se stalo?
Byla se mnou celou noc. Neodvrátila se, nesmála se mi, ráno neutíkala. Jen já jsem za ni rozhodl, že už mě nemůže chtít.
Zavolal jsem jí.
Zvedla to bez obvyklého veselého pozdravu.
„Bál jsem se,“ řekl jsem.
„Čeho?“
„Že příště dopadnu stejně.“
Chvíli mlčela.
„Já si myslela, že se ti nelíbím.“
Přitiskl jsem dlaň na čelo. Tohle mě ani jednou nenapadlo.
Chtěl jsem jí začít vysvětlovat, jak moc mě přitahuje. Zastavila mě.
„Pavle, nemusíš mi to dokazovat. Ale nemůžeš mě nechat tři dny hádat.“
Domluvili jsme si kávu.
Když přišla, nepřivítala mě polibkem. Sedla si naproti a nechala mě mluvit. Tentokrát jsem svůj stud nepřikryl vtipem. Omluvil jsem se jí za mlčení.
Po hodině se zeptala, jestli se projdeme.
Venku mě vzala za ruku.
Nevěděl jsem, kdy spolu zase skončíme v posteli. Ani jaké to bude. Pořád jsem se bál.
Jenže tentokrát to věděla i ona.
A přesto svou ruku nechala v mojí.
