Článek
Je mi pětačtyřicet a s Tomášem jsme spolu byli přes dvacet let. Ke konci jsme se hádali kvůli všemu. Já měla pocit, že se o domácnost starám sama, on tvrdil, že doma jen čeká na další výtku. Někdy jsme se celý večer skoro nebavili, protože to bylo jednodušší.
Když jsem mu řekla, že chci skončit, nepřemlouval mě. Pronajal si byt a začali jsme řešit, co si kdo nechá. První týdny se mi ulevilo. Vracela jsem se z práce a nemusela přemýšlet, v jaké náladě ho najdu.
Pak jsem začala postrádat věci, které mi na něm nikdy nevadily. Jak mě uměl rozesmát. Že jsem mu nemusela vysvětlovat, kdo je moje protivná kolegyně. A taky jeho tělo, které jsem znala tak dlouho, že jsem se před ním nestyděla.
Jednou přijel pro knihy, které si u mě nechal. Udělala jsem kávu, povídali jsme si a večer jsme spolu skončili v posteli. Ráno se zeptal, jestli to máme zkusit znovu.
Řekla jsem, že se k němu vracet nechci. Přikývl. Pak odjel a já měla dobrý pocit, že jsme se dokázali domluvit i na něčem, co by jiným lidem připadalo zvláštní.
Tvrdila jsem, že od něj nic nečekám
Později jsme se vídali většinou v pátek. Někdy jsme si objednali jídlo, jindy jsem uvařila. Tomáš zůstal do rána a potom jel domů. Každodenní spory zmizely a my se zase těšili jeden na druhého.
Když navrhl, že bychom spolu mohli strávit celý víkend, odmítla jsem. Nechtěla jsem, aby se z toho znovu stalo něco, co bude připomínat manželství. Ale při loučení mě mrzelo, že odjíždí tak brzy.
Kamarádce jsem řekla, že v tom máme jasno. Jsme rozvedení, každý máme svůj život a občas je nám spolu dobře. Zeptala se, co budeme dělat, až si někdo z nás najde partnera.
Odpověděla jsem, že to prostě skončí.
Připadalo mi to samozřejmé. Jen jsem si ten konec představovala jako něco vzdáleného. Teď byl Tomáš pořád člověk, kterému jsem mohla zavolat, když se mi něco povedlo nebo když jsem neměla dobrý den.
Na pátek už měl jiný program
Jednou mi napsal, že v pátek nepřijede. Zeptala jsem se, jestli musí do práce. Odpověděl, že jde s někým na večeři.
Nejdřív jsem čekala, že dopíše jméno kamaráda. Pak mi došlo, že by mi to v takovém případě nejspíš napsal rovnou.
Zavolala jsem mu. Řekl mi, že se seznámil s jednou ženou a domluvili se, že někam zajdou. Mluvil klidně. Já začala chtít vědět, kde ji potkal, kolik jí je a jestli už se viděli.
Odpověděl mi na první dvě otázky. U třetí se zarazil.
„Petro, vždyť jsme rozvedení.“
Věděla jsem to. Přesto jsem měla chuť mu připomenout, že ještě minulou sobotu snídal u mě a že mi večer psal, jestli jsem dorazila domů. Připadalo mi, že mi něco zatajil, i když jsem nedokázala říct co.
Vyčetla jsem mu, že jsem pro něj byla jen pohodlná možnost, než si najde někoho jiného.
„Já se tě tehdy ptal, jestli chceš být zase se mnou,“ odpověděl. „Nechtěla jsi.“
To byla pravda. Nepotřebovala jsem ji ale slyšet právě od něj.
Hovor jsme ukončili nepříjemně. Celý večer jsem přemýšlela, co ta žena má a já ne. Až později mě napadlo, že mu možná může nabídnout právě to, co jsem já odmítla.
Nejen páteční večer.
Tomáš mi další den napsal, že mě nechtěl zranit. Odpověděla jsem, že to chápu. Ve skutečnosti jsem se pořád zlobila. Nejvíc asi proto, že jsem neměla důvod chtít, aby tu večeři zrušil.
Přesto jsem si přála, aby se z ní vrátil zklamaný. Aby mi zase napsal, že se těší na pátek. Za tuhle myšlenku jsem se styděla víc než za náš zvláštní vztah.
Když se mě o pár dní později zeptal, jestli se nechci sejít, málem jsem souhlasila. Nevěděla jsem ani, jak ta večeře dopadla. Stačilo, že se zase ozval.
Nakonec jsem mu napsala, že teď potřebuju nějakou dobu bez návštěv. Odpověděl, že rozumí. Zamrzelo mě, že mě nepřemlouval. Přitom kdyby navrhl, že se vrátí domů, moje odpověď by byla pořád stejná.
V pátek jsem šla s kamarádkou do kina. Před filmem jsem několikrát zkontrolovala telefon. Zeptala se, jestli čekám nějakou zprávu. Řekla jsem, že ne.
Tohle jí zatím nedokážu přiznat. Že mě potěší i Tomášova zpráva s pouhou otázkou, kdy si může přijet pro zimní bundu. A že mu současně tu bundu nechci vrátit do skříně vedle své.
