Článek
Za tři měsíce se vdávám. Mám šaty, prstýnky, fotografa i restauraci. Nemám jen jednu věc, kterou ode mě všichni automaticky očekávají – nové příjmení.
Po svatbě chci zůstat Nováková.
Můj snoubenec Petr to bere skoro jako osobní urážku.
Když jsem mu to řekla poprvé, smál se. Myslel si, že si z něj dělám legraci.
„A jak se tedy budeš po svatbě jmenovat?“
„Nováková.“
„No jasně. A vážně?“
„Vážně Nováková.“
Tehdy mu došlo, že nám právě vznikl problém, o kterém jsme za šest let vztahu ani jednou nemluvili.
Z několika písmen se stala zkouška lásky
Petr je Novotný.
Podle jeho představ je tedy budoucnost jednoduchá. Vezmeme se, já budu Novotná, děti budou Novotní a na schránku si nalepíme jedno pěkné rodinné příjmení.
Jenže já svoje jméno nechci měnit.
Jmenuji se tak třiatřicet let. Pod tím jménem jsem vystudovala, pracuji a zná mě pod ním půlka lidí v mém profesním životě.
A hlavně vůbec necítím potřebu přejmenovat se jen proto, že jsem se zamilovala.
„Ale vždyť je to tradice,“ řekl Petr.
Tradice je fascinující argument. Člověk ji obvykle začne vášnivě hájit přesně ve chvíli, kdy po něm samotném nic nechce.
Proto jsem navrhla jednoduché řešení.
„Tak buď po svatbě Petr Novák.“
Podíval se na mě způsobem, jako bych mu oznámila, že obřad bude ve čtyři ráno na parkovišti před supermarketem.
„Proč bych si proboha měnil příjmení já?“
Výborná otázka.
Přesně tu si kladu taky.
Pak to zjistila budoucí tchyně
Definitivně se z našeho soukromého problému stala rodinná kauza při nedělním obědě.
Petrova maminka se mě zeptala, jestli už vím, kde budu po svatbě měnit občanku.
„Nikde. Jméno si nechávám.“
Přestala krájet maso.
„Jak jako necháváš?“
Vysvětlila jsem jí to znovu.
Chvíli se na mě dívala a potom řekla větu, která mě pobavila i naštvala zároveň.
„A nebude to Petrovi líto?“
Nikdo se mě samozřejmě nezeptal, jestli by nebylo líto mně přijít o vlastní jméno.
Následovala přednáška o rodině.
Manželé mají mít stejné příjmení. Děti mají mít stejné příjmení. Lidé mají na první pohled poznat, že patří k sobě.
Skoro jsem čekala, že dostaneme i stejné teplákové soupravy, aby nebylo pochyb.
Pak přišel nejsilnější argument.
Petr je jediný syn.
„Byla by škoda, kdyby naše jméno nepokračovalo.“
Podívala jsem se na Petra.
Mlčel.
A v tu chvíli mě celé příjmení začalo štvát mnohem víc než předtím.
Ne kvůli jeho matce.
Kvůli němu.
A co budou jednou naše děti?
Cestou domů jsme se pohádali.
Petr tvrdil, že jeho matka to možná podala nešikovně, ale v principu má pravdu.
„Chci, abychom byli rodina.“
„My nebudeme rodina, když se budu jmenovat jinak?“
„Víš, jak to myslím.“
Nevěděla jsem.
Pak vytáhl děti.
Naše děti by podle něj samozřejmě byly Novotné.
Samozřejmě.
To slovo jsem během jednoho týdne začala nenávidět.
Proč samozřejmě?
Protože on je muž?
Protože jeho táta se jmenuje Novotný a jeho děda se jmenoval Novotný?
Já mám taky otce. Mám rodinu. Mám historii. Moje příjmení nevzniklo minulý týden v generátoru náhodných slov.
Když jsem navrhla, že by děti mohly mít moje příjmení, Petr okamžitě protestoval.
„To bych nechtěl.“
Jenže já bych podle stejné logiky měla úplně bez problému chtít přesný opak.
„Tak proč si mě bereš?“
Nejhorší hádka přišla asi před měsícem.
Petr už byl unavený a vyštěkl na mě:
„Když ani nechceš mít moje jméno, tak proč si mě vlastně bereš?“
To mě zarazilo.
Kvůli jeho příjmení rozhodně ne.
Beru si ho proto, že ho miluji. Protože se mnou šest let žije, držel mě za ruku, když mi umřela babička, vozil mě v horečkách k doktorovi a dokáže mě rozesmát i ve chvíli, kdy bych nejraději všechny poslala do háje.
Tohle je pro mě manželství.
Ne výměna občanky.
A tak jsem mu položila otázku.
„Vezmeš si mě, když podmínkou bude, že budeš Novák?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože jsem Novotný celý život.“
Děkuji.
Případ uzavřen.
Příjmení si nechám
Ne, Petr z mého rozhodnutí pořád neskáče radostí.
Ani jeho matka.
Když jsme minulý týden řešili svatební oznámení, ještě jednou se mě Petr zeptal, jestli si to nechci rozmyslet.
Nechci.
Možná budeme mít jednou děti Novotné. Možná Novákovy. Možná zjistíme, že existuje řešení, které dnes ani jednoho z nás nenapadlo.
Ale moje jméno nebude vstupenka do jeho rodiny.
Jestli mě jeho rodiče dokázali šest let přijímat jako Novákovou, zvládnou to snad i šest let po svatbě.
A pokud někdo potřebuje stejné příjmení, aby poznal, že jsme manželé, klidně mu ukážu prstýnek.
