Článek
Je mi třiapadesát. S Alenou jsme kdysi pracovaly v účtárně jednoho podniku. Byla o dva roky starší, pohotová a dokázala se ozvat i vedoucímu. Já tehdy sotva uměla odmítnout, když po mně někdo chtěl další práci.
Ve stejném roce mě opustil přítel. Bydlela jsem sama a po práci se mi nechtělo domů. Alena se mnou několikrát zašla na kávu. Neříkala mi, že si najdu někoho lepšího. Nechala mě mluvit, někdy mě rozesmála a já díky ní zvládala odpoledne, kterých jsem se ráno bála.
Pro mě byla zásadní. Když jsem později měnila práci, dala mi telefonní číslo a řekla, ať se ozvu. Párkrát jsme si zavolaly. Potom se přestěhovala, kontakt přestal fungovat a časem jsem se také vdala a měla jiné starosti.
Vzpomínku na ni jsem si ale nechala. Kdykoliv přišla řeč na opravdové přátelství, vybavila se mi právě ona.
Našla jsem ji přes bývalou kolegyni. Napsala jsem jí a odpověď přišla ještě ten večer. Pamatovala si mě a navrhla, že můžeme zajít na kávu. Vzala jsem si volné odpoledne, abychom nemusely hlídat čas.
Ona si nepamatovala ani jeho jméno
Poznala jsem ji hned. Trochu se změnila, ale smála se stejně. Objaly jsme se a já měla na chvíli pocit, že těch třicet let skoro nebylo.
Pak jsme si sedly. Ukázala jsem jí fotografii z podnikového výletu a připomněla, jak jsme tehdy dlouho seděly na lavičce před ubytovnou.
Alena si vzpomněla na déšť a na kolegu, který ztratil klíče. Na náš rozhovor ne.
Nejdřív mě to pobavilo. Já si přece také nepamatuju všechno. Jenže když jsem později zmínila svůj tehdejší rozchod, zeptala se, jak se ten přítel jmenoval.
To už mě zabolelo. Kvůli tomu člověku jsme spolu tolikrát seděly a já se jí opakovaně ptala, jestli mu mám zavolat. Nečekala jsem, že si bude pamatovat každou větu. Ale jeho jméno mi připadalo samozřejmé.
Začala jsem jí připomínat další naše odpoledne. Říkala, že je možné, že jsme tam byly, jen si to už nedokáže vybavit. Čím méně si pamatovala, tím podrobněji jsem vyprávěla.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se ji snažím přesvědčit, jak blízké jsme si byly.
Pro mě znamenala mnohem víc
Řekla jsem jí, že mi tehdy hodně pomohla. Usmála se a odpověděla, že je ráda. Pak začala vzpomínat na další ženy z účtárny. S jednou dodnes jezdí na dovolenou.
Já vůbec netušila, že se tolik přátelily. Myslela jsem, že jsme po práci chodily ven hlavně my dvě.
Nakonec jsem to vyslovila. Že jsem ji celé roky považovala za svou nejlepší kamarádku.
„To jsem vůbec nevěděla,“ řekla. „Já měla nejbližší kamarádku ještě ze školy. Ale s vámi v účtárně mi bylo moc dobře.“
S vámi. Já celou dobu vzpomínala hlavně na nás dvě.
Chtěla jsem se zeptat, proč se mnou tedy trávila tolik času. Pak mi došlo, jak by ta otázka zněla. Jako bych jí vyčítala, že byla laskavá a já si z toho udělala něco většího.
Zaplatily jsme a domluvily se, že se zase někdy uvidíme. Cestou domů jsem brečela. Připadalo mi, že jsem přišla o kamarádku, kterou jsem přitom třicet let neviděla.
Doma se manžel zeptal, jaká Alena je. Řekla jsem, že pořád moc milá. O zbytku jsem mlčela. Nechtěla jsem přiznat, že jsem se tolik těšila na návrat něčeho, co pro druhého člověka nejspíš vůbec nebylo tím samým.
Za týden jsem jí poslala návrh dalšího setkání. Nemohla. Navrhla jiný den, jenže já už byla připravená vidět v každém odmítnutí potvrzení toho, že o mě nestojí.
Pak jsem si uvědomila, že mi přece nabídla náhradní termín. Nemusí prožívat naši minulost stejně, aby se se mnou chtěla vidět dnes.
Na druhé kávě mi vyprávěla o synovi, který se nedávno rozvedl. Začala jsem jí radit, co by mu mohla říct. Uprostřed věty jsem se zarazila. O něm jsem nevěděla skoro nic, zato vlastní dávný rozchod jsem měla pořád připravený.
Zeptala jsem se, jak to celé snáší ona. Chvíli se dívala do šálku a pak začala mluvit. Tentokrát jsem ji nechala.
Když jsme odcházely, navrhla, že příště můžeme zajít do kavárny poblíž její práce. Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že se chce zase vidět. Přesto mě ještě po cestě domů napadlo, kolik dalších bývalých kolegyň tam asi zve.
Tu otázku jsem jí neposlala. Pořád mě ale mrzí, že ji v sobě mám.
