Článek
Ten zvuk zabouchnutí dveří mi zněl v uších ještě hodinu poté. Nejmladší syn Tomáš odjel s poslední krabicí na kolej a v domě, který byl čtvrt století plný křiku, smíchu a hádek o koupelnu, najednou nastalo hrobové ticho. Stála jsem v předsíni, držela v ruce jeho zapomenutou šálu a čekala jsem úlevu. Místo toho se mi sevřel žaludek úzkostí tak silnou, že jsem se musela opřít o zeď.
Uvařila jsem večeři. Jen pro dva. Svíčkovou, kterou má manžel tak rád. Dřív jsme u stolu překřikovali jeden druhého, řešili pětky z matiky a fotbalové tréninky. Teď bylo slyšet jen cinkání příborů o talíř. Zvedla jsem oči a podívala se na Karla. Žvýkal, díval se do mobilu a vůbec mě nevnímal. Připadalo mi, že sedím na večeři s cizím člověkem, kterého jsem náhodou potkala v jídelně.
„Tak co v práci?“ zeptala jsem se, jen abych přehlušila to nesnesitelné bzučení lednice, které mi najednou rvalo uši. „Dobrý. Jako vždycky,“ odsekl, aniž by zvedl zrak od displeje. A to bylo vše. Uvědomila jsem si, že nemáme žádné téma. Došla nám. Vyčerpali jsme je výchovou dětí a teď, když je úkol splněn, jsme zbyli jen my dva. Prázdní, vyhořelí a cizí.
Kdy se to stalo? Kdy jsme se přestali milovat a začali jsme jen fungovat jako logistická jednotka? Celé roky jsme jeli na autopilota. Byli jsme skvělí rodiče, ale mizerní partneři. Odsouvali jsme náš vztah na „až děti vyrostou“. Teď vyrostly a my zjišťujeme, že pod tím nánosem povinností a starostí už nic nezbylo. Jen zvyk a společný účet v bance.
Večer jsem to zkusila prolomit. Nalila jsem dvě skleničky vína a navrhla, že bychom mohli jet o víkendu na výlet. Do wellness, jen my dva, jako za mlada. Karel se na mě podíval, jako bych po něm chtěla výstup na Everest. „Prosím tě, jsem utahanej z práce. Chci mít klid. Pusť tam zprávy.“ Otočil se ke mně zády a za minutu chrápal. To víno jsem vypila sama.
Ležela jsem vedle něj, koukala do stropu a po tváři mi tekly slzy. Mám před sebou možná dalších třicet let života. Chci je strávit vedle muže, pro kterého jsem neviditelná? Máme splacenou hypotéku, krásný dům a dvě auta, ale já se cítím jako nejchudší člověk na světě. Bojím se samoty, rozvod v padesáti zní děsivě, ale ještě víc se bojím té samoty ve dvou, která mě teď čeká každé ráno v tom tichém domě.
