Článek
„Tohle chceš?“
Držel plechovou krabici, ve které jsme mívali účtenky. Uvnitř byly staré fotografie, dva lístky do kina a náhradní knoflíky.
„Účtenky můžeš vyhodit.“
„Ptám se na tu fotku.“
Podal mi ji.
Byli jsme na ní u moře. Mně bylo čtyřiadvacet, Martin měl ještě vlasy a držel mě kolem pasu. Smála jsem se něčemu, co mi právě řekl do ucha.
Už jsem si nepamatovala čemu.
Bylo mi šestačtyřicet a celé odpoledne jsem rozdělovala náš život do krabic. Něco ke mně. Něco k němu. Zbytek do kontejneru.
S Martinem jsme se přestali umět domluvit dávno před rozvodem. Já naléhala, on odcházel do garáže. Když se vrátil, mluvil, jako by se nic nestalo.
Nakonec jsem přestala naléhat.
Teprve tehdy si všiml, že se něco děje.
Byt byl prodaný. Martin už měl pronajatou garsonku, já bydlela u sestry, než mi předají menší byt na druhém konci města. Dnes jsme tu měli naposledy přespat. Ráno odvezou postel i zbývající nábytek.
V kuchyňské skříňce našel láhev vína.
Dostali jsme ji k dvacátému výročí. Šetřili jsme ji na nějakou zvláštní příležitost.
„Teď, nebo nikdy,“ řekl.
Nalil do dvou skleniček, které jsem už zabalila. Musela jsem je zase vytáhnout z papíru.
Seděli jsme na zemi, zády opření o pohovku. Martin ukázal na světlejší obdélník na stěně.
„Ten obraz jsi nenáviděla.“
„Koupila ho tvoje máma.“
„Já vím. Proto tam vydržel tak dlouho.“
Zasmála jsem se. Poprvé za celé odpoledne jsem se na něj podívala bez toho, abych něco potřebovala rozdělit.
Vyprávěl, jak se v novém bytě nemohl první noc vyspat. Lednice mu stála hned vedle postele.
„Mně sestra pouští před spaním detektivky,“ řekla jsem. „Pokaždé tvrdí, že tenhle díl ještě neviděla.“
Martin se smál stejně jako kdysi. Hlavu trochu skloněnou, ruku na břiše.
Najednou mi chyběl.
Ne ten muž, se kterým jsem poslední roky počítala výdaje a vedla stále stejnou hádku. Tenhle. Seděl vedle mě a poslouchal.
Přejel mi palcem po zápěstí.
Neodtáhla jsem ruku.
Když mě políbil, zavřela jsem oči. Znala jsem jeho ústa, způsob, jakým mi přidržel hlavu, i chvíli, kdy se odtáhne, aby se na mě podíval.
Tentokrát jsem ho přitáhla zpátky.
V ložnici nebyly závěsy. Světlo z ulice dopadalo na postel a já se před ním neschovávala. Toužila jsem po něm s naléhavostí, která mě samotnou překvapila.
Potom jsme leželi vedle sebe. Jeho dlaň zůstala na mém břiše.
„Možná jsme to vzdali moc brzo,“ řekl.
Dívala jsem se ke dveřím.
„Martine…“
„Dneska nám přece bylo dobře.“
Bylo. Nemohla jsem tvrdit, že ne.
Ráno jsem se probudila dřív. Chtěla jsem ho vzbudit polibkem. Místo toho jsem vstala a našla mezi krabicemi kávu.
Přišel za mnou v tričku, které jsem mu kdysi koupila.
„Zavoláš sestře, že ještě zůstaneš?“
Postavila jsem před něj hrnek.
„Ne.“
Chvíli čekal.
„Tak co pro tebe byla včerejší noc?“
Chtěla jsem najít odpověď, která ho nezraní. Žádnou jsem neměla.
„Chtěla jsem tě.“
„Ale zpátky mě nechceš.“
Přikývla jsem.
Odvrátil se k oknu. Nechala jsem ho tam stát. Tentokrát jsem za ním nešla vysvětlovat všechno tak dlouho, dokud by mi neřekl, že tomu rozumí.
Před příchodem stěhováků jsem položila své klíče na linku k jeho svazku.
Martin ukázal na fotografii od moře.
„Tu si vezmi.“
Schovala jsem ji do kabelky.
Když jsme vyšli před dům, měla jsem chuť ho znovu obejmout. Udělala jsem to. Přitiskl si mě k sobě a já ještě jednou ucítila jeho tvář ve vlasech.
Pak jsem ho pustila.
Na zastávku jsem šla sama. Po několika krocích jsem sáhla po telefonu, abych mu napsala, jak moc mi bude chybět.
Tu zprávu jsem neposlala.
