Článek
Když vešel do zasedací místnosti, nejdřív jsem ho nepoznala. Byl to jen další dodavatel vzduchotechniky – prošedivělý, mírně obtloustlý muž v saku, které mu bylo v ramenou těsné. Podal mi ruku a představil se: „Marek Vágner. Těší mě.“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Ten hlas. Ta lehce arogantní intonace, která se nezměnila, i když muži, kterému patřila, přibylo dvacet let a dvacet kilo.
Byl to on. Marek. Kluk, který mi na základní škole udělal ze života peklo. Nebylo to o jedné facce. Bylo to o dvou letech systematického psychického teroru. O vysypaných taškách, o posměšných básničkách o mém vzhledu, které recitoval před celou třídou, o tom, jak mě zamykal na chlapeckých záchodech. Kvůli němu jsem každé ráno zvracela strachy, než jsem šla do školy.
Seděli jsme naproti sobě a jednali o ventilaci pro novou administrativní budovu. Já, profesionálka, jsem se snažila udržet masku chladné expertky. Ale pod stolem jsem si drtila palec ruky tak silně, až mi zbelela kůže. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi utéct. V hlavě mi nezněly technické parametry, ale smích celé třídy, když mi Marek v osmé třídě polil výkres tuší.
Asi v polovině jednání se na mě zadíval a naklonil hlavu. „Paní inženýrko, nezlobte se… nechodili jsme spolu náhodou na základku? Do ‚Béčka‘?“ Ztuhla jsem. Měla jsem možnost to popřít. Ale hrdost mi to nedovolila. „Ano, chodili,“ řekla jsem suše.
Jeho tvář se rozzářila. Byl to upřímný, joviální úsměv. „No to mě podrž! Helena! Helča! Já si říkal, že ty oči znám. To je neuvěřitelné setkání po letech. Jak se máš? Vypadáš skvěle.“ Čekala jsem omluvu. Čekala jsem aspoň záblesk studu. Místo toho přišla nostalgie. „To byly časy, co?“ pokračoval a mrkl na kolegu vedle sebe. „My jsme byli hrozná třída. Divoká. Pamatuješ, jak jsme blbli? Jak jsem ti schovával přezůvky? Člověk byl mladý a blbý… ale byla to sranda, ne?“
Sranda.To slovo ve mně explodovalo. Pro něj to byla sranda. Pro něj to byly „veselé historky z mládí“, které možná vypráví v hospodě. Pro mě to byly roky terapií, neschopnost věřit mužům a jizvy na duši. Ta nespravedlnost mě fyzicky bolela. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí starý vztek smíšený s novou, dospělou chutí po pomstě. Jsem v pozici síly. Mohla bych tu zakázku shodit ze stolu. Mohla bych ho znemožnit před jeho šéfem. Mohla bych mu vpálit do očí, že nebyl „divoký“, ale krutý.
„Moc jsme se nenasmáli, Marku,“ řekla jsem chladně. „Tedy… já ne.“ Zarazil se. V jeho očích se mihnul zmatek, jako u psa, který nerozumí, proč ho pán nekope, ale ani nehladí. „Ale no tak,“ mávl rukou, nejistě se zasmál. „Byli jsme děti. Kdo se v mládí nepošťuchoval? Nemůžeš to brát tak vážně po třiceti letech.“
V tu chvíli jsem to pochopila. On není zlé monstrum. Je to jen obyčejný, trochu omezený chlap, který vytěsnil všechno nepříjemné. Jeho paměť je selektivní, milosrdná k němu samotnému. Nemá smysl mu to vyčítat, protože on si tu realitu nepamatuje tak, jak se stala. Necítí vinu, protože v jeho příběhu je on tím vtipným hrdinou, ne padouchem.
Podívala jsem se na něj a najednou se ten obrovský stín z dětství zmenšil. Přede mnou neseděl tyran. Seděl tam člověk, který se snaží získat zakázku, aby uživil rodinu, a který se zoufale snaží navodit přátelskou atmosféru, protože cítí, že šlápl vedle.
Zakázku jsem mu neschválila. Ne z pomsty, ale proto, že jeho technické řešení nebylo dost dobré. Když odcházel, podal mi ruku. „Tak… rád jsem tě viděl, Helčo. Fakt.“ „Na shledanou, pane Vágnere,“ odpověděla jsem.
Když se za ním zavřely dveře, nerozplakala jsem se. Cítila jsem zvláštní druh vyčerpání, ale i úlevy. Konfrontace s minulostí neproběhla tak, jak jsem si ji v černých scénářích malovala. Nedostala jsem omluvu, po které jsem toužila. Ale dostala jsem něco cennějšího – poznání, že ten strach byl v mé hlavě větší než ten skutečný člověk. On zapomněl. A to mi dává právo zapomenout taky. Ne odpustit, to po mně nikdo nemůže chtít. Ale přestat tu starou křivdu vláčet s sebou jako těžký kufr. Je na čase ho nechat v té zasedačce a jít dál.
