Článek
Můj život s Pavlem připomíná dobře seřízený stroj. Jsme spolu sedmnáct let, máme dvě dospívající dcery, rekonstruovaný dům a vztah založený na vzájemné úctě a logistice. Vím, že když Pavel řekne, že vyzvedne auto ze servisu, udělá to. Vím, že mi k narozeninám koupí můj oblíbený parfém, protože si to poznačil do kalendáře. Je to bezpečí, po kterém jsem vždy toužila. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jsem minulé úterý nevešla do té kavárny v centru města.
Marka jsem neviděla dvacet let. Rozešli jsme se na vysoké, bouřlivě a dramaticky, jak to umí jen dvacetiletí, kteří si myslí, že jim patří svět. Když jsem ho uviděla u okna, srdce mi vynechalo úder. Ne proto, že by byl tak neuvěřitelně krásný – měl šediny a vrásky kolem očí –, ale proto, že se na mě podíval tím stejným intenzivním pohledem, který kdysi dokázal zastavit čas.
Pozvání na kávu bylo zdvořilostní. „Jen na skok, mám dvacet minut,“ řekla jsem a lhala jsem sama sobě. Zůstali jsme tam hodinu.
Mluvili jsme o všem a o ničem. O práci, o dětech, o knihách. Ale pod povrchem těch banálních vět proudilo něco jiného. Byla to energie, kterou jsem doma necítila roky. Marek se smál mým vtipům dřív, než jsem dopověděla pointu. Pamatoval si, že nesnáším skořici v kávě. Díval se na mě ne jako na matku od rodiny nebo manažerku logistiky, ale jako na Kláru. Na tu holku, která chtěla psát básně a cestovat po Indii.
„Jsi šťastná, Kláro?“ zeptal se mě, když jsme se loučili. Nebyla to provokace. Byla to upřímná otázka. „Mám se dobře,“ odpověděla jsem automaticky. „To jsem se neptal,“ usmál se smutně.
Když jsem přišla domů, Pavel seděl v obýváku a sledoval zprávy. „Ahoj, koupil jsem ty granule pro psa,“ prohodil, aniž by odtrhl oči od obrazovky. V tu chvíli mě zaplavila vlna iracionálního vzteku. Granule. Hypotéka. Třídní schůzky. To byl můj svět. Svět funkční, stabilní a zoufale předvídatelný.
Najednou jsem se cítila jako cizinec ve vlastním obýváku. Dívala jsem se na manžela – hodného, spolehlivého muže, který mi nikdy neublížil – a cítila jsem k němu odpor. Ne proto, jaký byl, ale proto, jaká jsem byla já vedle něj. Vedle Pavla jsem byla zodpovědnou matkou a manželkou. Vedle Marka, byť jen na tu jednu hodinu, jsem byla zase tou divokou, živou bytostí plnou snů.
Následující dny byly utrpením. V hlavě mi neustále běželo kruté „co by kdyby“. Co kdybychom se tenkrát nerozešli? Žila bych teď v té podkrovní garsonce, o které mluvil? Cestovali bychom? Byla bych vášnivější, živější, šťastnější? Začala jsem na svém životě vidět jen chyby. Pavlovo mlčení u večeře mi připadalo jako důkaz lhostejnosti, stereotypní víkendy jako vězení.
Uvědomovala jsem si, jak je to nespravedlivé. Marek, kterého jsem potkala, byl iluze. Neviděla jsem jeho ponožky na zemi, neřešila jsem s ním složenky. Viděla jsem jen výkladní skříň jeho osobnosti. Přesto ta fatamorgána stačila k tomu, aby mi zkalila vodu v mé vlastní studni.
Trvalo mi týdny, než ta akutní bolest trochu polevila. S Markem jsem se už nesešla, ačkoliv mi jednou napsal zprávu, kterou jsem s třesoucími se prsty smazala. Nechtěla jsem rozbít rodinu pro přelud.
To setkání mi ale otevřelo oči. Pochopila jsem, že moje nespokojenost nepramení z Pavla, ale ze mě. Marek nebyl řešením, byl jen zrcadlem, které mi ukázalo, co jsem v sobě nechala umřít. Že mi chybí vášeň, kreativita, že jsem se příliš rozpustila v roli „servisní organizace“ pro rodinu.
Zůstávám. Ale vím, že už nemůžu žít stejně jako dřív. Začala jsem zase psát. Nutím Pavla chodit na rande, i když u toho někdy brblá. Snažím se do našeho bezpečného přístavu vnést trochu toho větru, který jsem cítila v kavárně. Protože jsem pochopila, že nemůžu hledat své staré já v jiném muži. Musím ho najít v sobě, i když to v zavedeném manželství dá mnohem víc práce než v krátkém opojení nad šálkem espressa.
