Článek
Data z mé poslední preventivní prohlídky nebyla hezká. Cholesterol nahoře, jaterní testy hraniční, váha +10 kilo oproti svatebnímu dni. Když se podívám na své vrstevníky, vidím chodící infarkty. Já takhle skončit nechci. Chci tu být pro děti, chci ještě uběhnout pět kilometrů, aniž bych u toho vyplivl plíci. Rovnice byla jednoduchá: Alkohol = prázdné kalorie + horší spánek + nulová produktivita.Rozhodl jsem se pro radikální řez. Měsíc bez kapky alkoholu. Čistá voda, čaj, sport. Naši tátové pili pivo denně a v šedesáti vypadali na osmdesát. Já chci jít jinou cestou. Cestou efektivity a údržby stroje, kterým je moje tělo.
První tři dny byly fajn. Cítil jsem se lépe. Spal jsem hlouběji. Ráno jsem vstával bez „mlhy“ v hlavě. Přišel jsem z práce, dal si minerálku a šel si zaběhat. Večer, když děti usnuly, jsem si sedl s knihou. Byl jsem pyšný. Překonal jsem ten automatický zvyk otevřít lednici a sáhnout po plechovce. Cítil jsem se jako pán svého osudu. Myslel jsem, že tím inspiruji i rodinu. Že si řeknou: „Táta na sobě maká, to je super.“Jak hluboce jsem se mýlil v odhadu psychologie vdané ženy.
Pátek večer. Kritický moment týdne. Děti konečně spaly. Žena přišla do obýváku, v každé ruce skleničku vína. Tu její oblíbenou „terapii“. Podávala mi ji. „Díky, zlato, ale nedám si. Držím ten únor, pamatuješ? Dám si čaj,“ řekl jsem klidně.
Zůstala stát s nataženou rukou. Sklenička cinkla o stůl, když ji pokládala. „To jako vážně? Je pátek. Měla jsem strašný týden.“ „Já vím. Ale relaxovat se dá i bez alkoholu,“ pronesl jsem (uznávám, možná trochu mentorsky).
To byl spouštěč. Dozvěděl jsem se, že:
- Jsem nudný suchar, se kterým není sranda.
- Když nepiju já, ona si připadá jako alkoholik, když pije sama.
- Moje střízlivost ji stresuje, protože mám "moc bystrý pohled" a všímám si věcí, které bych měl po dvou pivech přehlížet (nepořádek, její únava).
Věta, která mě dorazila: „Ty jsi teď tak strašně racionální, že se to nedá vydržet. To víno nám dělalo hezkou atmosféru. Takhle tu jen sedíme a mlčíme.“
Tohle mě zasáhlo. Nemrzí mě, že si nedám víno. Mrzí mě zjištění, že naše manželská pohoda je závislá na chemickém otupení.Moje žena nepotřebuje zdravého manžela. Potřebuje parťáka v úniku. Potřebuje, abychom oba trochu „vypli mozek“ a přestali vnímat realitu (hypotéku, děti, bordel). Když já zůstanu „zapnutý“ a střízlivý, nastavuji jí zrcadlo, do kterého se nechce dívat.
Můj jazyk lásky je být tu pro ni co nejdéle ve zdraví. Její jazyk lásky je sdílená neřest a uvolnění ventilu. Chtěl jsem být lepší verzí sebe sama. Ale zdá se, že „lepší já“ je pro chod naší domácnosti nekompatibilní element. Jsem v pasti. Buď budu zdravý a osamělý, nebo „společenský“, nemocný a s klidnou manželkou.
