Článek
„Tak dneska můžeš jít spát dřív.“
Manžel mi to řekl mezi dveřmi dětského pokoje. V ruce držel knížku a na rameni měl našeho dvouletého Matěje. Syn mi zamával a položil si hlavu na jeho rameno.
Tohle jsem chtěla.
Přesto jsem zůstala stát na chodbě a poslouchala, co se bude dít.
Kojila jsem už jen večer a někdy v noci. Přes den si Matěj většinou nevzpomněl. Jakmile jsme si ale sedli do křesla vedle postýlky, začal mi tahat za tričko. Poslední měsíce jsem u toho odpočítávala minuty.
Byla jsem unavená. Nechtěla jsem každý večer čekat, až přijde na řadu chvíle, kterou za mě nikdo jiný neudělá. Občas jsem se při kojení dívala do telefonu a potom si vyčítala, že nejsem víc přítomná.
Když jsem se rozhodla skončit, ulevilo se mi už tím rozhodnutím.
Neukončili jsme všechno během jednoho večera. Nejdřív jsem zkracovala kojení, potom přidala knížku a mazlení. Petr byl doma a postupně se zapojoval víc. Matěj protestoval, ale nebylo to tak strašné, jak jsem se bála.
Čtvrtý večer už chtěl, aby mu táta přečetl příběh o traktoru.
Já si napustila vanu.
Když jsem se po půlhodině vrátila, v pokoji bylo ticho.
„Spí,“ zašeptal Petr.
Usmál se a já mu úsměv vrátila. Potom jsem vešla dovnitř pro synovo špinavé tričko. Leželo na křesle, kde jsme spolu sedávali.
Posadila jsem se tam.
A začala brečet.
Všichni viděli úlevu, já najednou cítila i něco jiného
Petr mě našel po několika minutách.
„Copak?“
Řekla jsem, že nevím. To byla pravda jen napůl. Věděla jsem, že mě bolí, jak snadno Matěj usnul. Jen mi připadalo hloupé to vyslovit.
Petr si dřepl vedle mě.
„Vždyť to šlo dobře. Nemusíš mít výčitky.“
Petr s ním byl celou dobu a já věděla, že ho uklidnil. Nemrzelo mě, co jsme udělali.
Mrzelo mě, že už je to za námi.
Druhý den volala máma. Když jsem jí řekla, že už nekojím, měla radost.
„No konečně. Teď mi ho můžeš dát na noc.“
Věděla jsem, že to myslí dobře. Už dlouho nabízela, že si ho vezme, abychom mohli s Petrem někam vyrazit. Poděkovala jsem jí a řekla, že to domluvíme.
O tom křesle jsem mlčela.
Kamarádka mi napsala, že mám konečně svoje tělo zpátky. Souhlasila jsem. Právě to jsem jí předtím opakovala skoro při každém setkání.
Jenže večer jsem si všimla, že Petr s Matějem přečetli knížku, zhasli a obešli se beze mě.
Přes den mi syn pořád nosil hračky a chtěl se chovat. Přesto mě nad zavřenými dveřmi napadla věta, za kterou jsem se okamžitě zastyděla.
Tak snadno mě nahradil.
Petr mě nenahradil. Uspával svoje dítě. A já mu přitom měsíce vyčítala, že večery zůstávají hlavně na mně.
Nechtěla jsem začít znovu. Potřebovala jsem se s tím rozloučit
Po několika dnech jsem Petrovi řekla, že je mi z konce kojení smutno.
Jeho první otázka mě nepřekvapila.
„Tak chceš ještě kojit?“
Nechtěla jsem.
„Já tomu nerozumím,“ přiznal. „Byla jsi ráda, že už nemusíš.“
Byla jsem ráda pořád. Jen jsem mu nedokázala vysvětlit, proč mi zároveň chybí synova ruka na krku a chvíle, kdy se ke mně přitiskl.
Některé večery jsem se těšila, až to skončí. Jiné byly hezké. Najednou mi připadalo, že bych měla mluvit jen o jedné z těch možností.
Petr chvíli poslouchal a potom se zeptal, jestli chci další večer uspávat já.
Souhlasila jsem.
Matěj si přinesl knížku a sedli jsme si do křesla. Ze zvyku sáhl k mému tričku. Řekla jsem mu, že se pomazlíme, a přitáhla si ho blíž.
Chvíli se vrtěl. Pak ukázal na obrázek traktoru.
Četla jsem mu a on mi přitom strkal prst mezi stránky. Nebyla to žádná dojemná chvíle. Dvakrát se smál na stejném místě a potom chtěl jinou knížku.
Když usnul, nechala jsem ho ještě chvíli u sebe.
Následující večer uspával Petr. Já šla ven koupit pečivo a cestou jsem se zdržela u sousedky. Poprvé jsem nekontrolovala telefon, jestli mám přijít zpátky.
Křeslo pořád stojí vedle postýlky.
Petr se mě nedávno zeptal, jestli už je to lepší. Řekla jsem, že většinou ano. Ten večer jsem si mohla v klidu dojíst večeři.
Potom si Matěj přinesl knížku ke mně.
A když se mě máma znovu zeptala na hlídání přes noc, řekla jsem, že přijde na řadu taky. Jen ještě potřebuju pár obyčejných večerů doma.
