Článek
Všimli jste si toho v reklamách? Otec je tam vždycky vykreslený jako zmatený idiot, který neumí nasadit plenu, spálí večeři a pak volá manželce, kde je v domě lžička. Tenhle stereotyp mě uráží. V práci řídím tým dvaceti lidí. Rozhoduji o rozpočtech v řádech milionů. Umím vyměnit kolo u auta, zapojit pračku a vyjednat hypotéku. Ale jakmile se zavřou dveře a zůstanu sám s dětmi, moje žena (a s ní celá společnost) předpokládá, že se mé IQ sníží na úroveň houpacího koně.
Naši tátové nás brali do lesa, opékali buřty a když jsme spadli do potoka, prostě nás vysvlékli a nechali uschnout. Nikdo neřešil, jestli máme dostatek omega-3 mastných kyselin v každém soustu. Dnes? Dnes je otcovství minové pole, kde každý krok mimo „manuál dokonalé matky“ znamená explozi.
Když žena odjížděla, vtiskla mi do ruky Seznam. Bylo tam všechno. 8:00 – Ovesná kaše s borůvkami (ne z mrazáku!). 10:00 – Edukativní hra, ne tablet. 12:00 – Krůtí maso na páře (je v krabičce A4).A tak dále.
Jakmile zaklaply dveře, udělal jsem jedinou logickou věc. Seznam jsem rituálně připevnil magnetem na lednici a pak jsme ho s dětmi celý víkend ignorovali. Ne proto, že bych chtěl ženě dělat naschvály. Ale proto, že jsme chtěli žít. Snídali jsme míchaná vajíčka (protože je mám rád já). Obědvali jsme pizzu, kterou jsme si objednali (dobrodružství!). Odpoledne jsme strávili v lese, kde se děti zmazaly od bahna tak, že vypadaly jako komando v džungli. Večer jsme koukali na Hvězdné války a jedli popcorn. Šly spát v deset. Bez koupele. Byly nadšené. Já byl v klidu. Žádný stres, žádné „musíme“. Prostě jsme byli spolu.
Neděle večer. Žena se vrátila. Odpočatá, voňavá. Vstoupila do bytu. Děti se na ni vrhly: "Mami, to bylo super! Táta nás nechal střílet z luku! Jedli jsme pizzu!"Místo úsměvu jí ztuhly rysy v tváři. Rozhlédla se. Viděla krabici od pizzy na lince. Viděla hromadu špinavého prádla v koupelně (ano, to bahno). A hlavně – viděla nedotčenou krabičku s krůtím masem na páře v lednici.
„Ty jsi jim nedal oběd?“ zeptala se ledově. „Dal. Měli jsme pizzu,“ hájil jsem se. „Pizzu? Vždyť ten malej má náběh na ekzém! A koukni se na ně, mají špinavé nehty! Četls vůbec ten papír?“
Vysvětlil jsem jí, že jsme si to užili. Že jsou živí, zdraví a šťastní. Odpověď? „Ty jsi prostě línej. Nechtělo se ti vařit, nechtělo se ti je mýt. Já se tady dřu, abychom měli režim, a ty to za dva dny všechno zboříš.“Atmosféra zhoustla. Já jsem byl za flákače, co si ulehčil práci. Ona byla za mučednici, jejíž systém byl narušen.
Tohle není o pizze. A není to o nehtech. Bolí mě, že mi nevěří. Když mi napíše seznam úkolů, říká tím: „Nejsi rovnocenný rodič. Jsi jen záskok. A nevěřím, že to zvládneš bez mého vedení.“
Já mám jiný styl. Ano, je méně sterilní. Ano, je méně „bio“. Ale jsem jejich táta. Miluju je stejně jako ona. Jenže zatímco ona buduje jejich imunitu brokolicí, já buduju jejich odolnost zážitky. Chtěl jsem, aby si pamatovali, že s tátou je sranda. Že svět není jen o dodržování harmonogramu. Místo toho se cítím jako zaměstnanec, který neuposlechl směrnici a teď čeká na kárný dopis. Můj jazyk lásky je: „Vytvořím jim vzpomínky a svobodu.“ Její jazyk lásky je: „Kontrola a stoprocentní servis.“
