Článek
Poslední pátek v práci jsem přinesla domů hrnek, přezůvky a květinu, která na parapetu přežila skoro šestnáct let. Milan mi vzal krabici z rukou a postavil ji na pračku. „Aspoň už nebudeš vstávat za tmy,“ řekl. Přikývla jsem. Ten den jsem byla ráda, že nemusím sama vařit a vysvětlovat, proč brečím kvůli obyčejnému hrnku.
Bylo mi třiapadesát a věřila jsem, že si něco najdu. Dostala jsem odstupné, Milan dál pracoval ve skladu a nemuseli jsme hned sahat do úspor. První týden jsem přerovnala skříně a vyprala záclony. Druhý týden už byly záclony čisté a já seděla u počítače v sedm ráno, přestože mě nikdo nečekal. Chybělo mi i to, jak kolegyně Dana cestou od kopírky pokaždé zavadila o můj stůl bokem.
Po prvním odmítnutí z firmy v Brně mi Milan donesl čaj. „Aspoň nebudeš trávit život ve vlaku.“ Když další firma místo nakonec neobsadila, našel výhodu i v tom: mohla bych tam nastoupit a za měsíc být zase doma. Jeho odpovědi zněly rozumně. Jen jsem po každé z nich měla menší chuť říct další větu.
Jednou jsem mu chtěla popsat, jak jsem před personální ředitelkou zapomněla název programu, se kterým jsem léta pracovala. Věděla jsem ho hned ve výtahu, ale nahoře jsem jen seděla a žmoulala ucho kabelky. Milan mi skočil do řeči: „Aspoň máš zkušenost na příště.“ Nedověděl se, že jsem se pak ve vestibulu vrátila na záchod, abych se uklidnila před cestou na tramvaj. Zeptala jsem se ho, co bude chtít k večeři.
Začala jsem poštu otevírat až po jeho odchodu. Odpovědi z firem jsem si ukládala do složky a její název změnila z Práce na Vyřízené. Když večer zavolala dcera, zůstala jsem s ní v ložnici o deset minut déle, než bylo třeba. Neříkala nic zvlášť moudrého. Občas jen zaklela a já mohla dokončit, co se stalo. Milan pak stál ve dveřích a ptal se, proč se před ním musím zavírat. Nedokázala jsem mu odpovědět tak, aby to neznělo krutě.
Přitom se snažil. O sobotách mě tahal na procházky, jednou přinesl z knihovny detektivky a přestal se ptát, kolik žádostí jsem ten den poslala. Když odešel do garáže, našla jsem na stole nabídku práce, kterou mu vystřihl kolega z místních novin. Byla na půl úvazku a za málo peněz, ale schovala jsem si ji. Ten výstřižek mi nevadil. Vadilo mi, že když jsem řekla, že se bojím, odpověděl, že vůbec není čeho.
Ve čtvrtek jsem čekala telefon z malé výrobní firmy. Vedoucí se při pohovoru usmívala, ptala se, kdy mohu nastoupit, a ukázala mi i stůl u okna. Už jsem si zjišťovala autobusové spojení. Zavolala až odpoledne. Vybrali někoho, kdo měl praxi přímo v jejich oboru. Poděkovala jsem jí tak ochotně, až mě vlastní hlas rozčílil. Milanovi jsem večer řekla jen: „Nevyšlo to.“ Pohladil mě po zádech. „Aspoň si ještě užiješ říjen. Má být hezky.“
V pátek se cestou z práce stavil pro vajíčka a moje oblíbené pečivo. „Zítra si uděláme pěkné ráno,“ oznámil. Byla jsem ráda, že něco vymyslel. Jenže v sobotu ležel na stole narozeninový ubrus a vedle vázy stála kartička: Další měsíc bez budíku! Tenhle vtip už několikrát použil, když jsem se snažila dospat špatnou noc. Teď se nade mnou usmíval s pánví v ruce. Zůstala jsem stát v županu. „Já tohle slavit nechci.“
Nejdřív sáhl po kartičce. Potom ji zase položil. „Vždyť je to jen snídaně.“ Zeptala jsem se, proč u ní musím být ráda, že mě nikde nechtějí. Věděla jsem, že to není přesné. Nikdo neřekl, že mě nikde nechtějí. Jenže přesně tak jsem si připadala. Milan odstrčil židli. „Tak já už nebudu dělat nic, když je všechno špatně.“ Čekala jsem, že ho začnu uklidňovat. Místo toho jsem se opřela o linku. „Já ti ještě ani neřekla, jak mě to místo mrzí. Pokaždé mě zastavíš.“
Chvíli rovnal příbor. „A co ti mám říkat? Že je to na houby? To přece víš.“ Řekla jsem, že někdy by to stačilo. Zakroutil hlavou a zadíval se do talíře. „Já už nevím. Cestou domů vždycky něco vymýšlím.“ Pak dodal, že mě nerad nachází pořád u notebooku. Měl pocit, že by mi měl umět pomoct, jenže práci mi sehnat nedokáže. Chtěla jsem namítnout, že ho o to nežádám. Než jsem to vyslovila, zvedl oči. „Připadám si úplně k ničemu, když tě ani nerozveselím.“
Přisedla jsem si. Vajíčka už byla studená. „Můžeš mě nechat dopovědět, co se stalo. I když budu brečet.“ Milan kývl, ale zůstal sedět napjatě, ruce položené vedle talíře. Začala jsem mu vyprávět o stole u okna a o autobusu, který by mě dovezl skoro až před firmu. Jednou se nadechl. Počkala jsem, jestli něco řekne, a on jen zavrtěl hlavou, že mám pokračovat. Nakonec jsem ho požádala o sůl. V pondělí mě čekaly další dvě žádosti. U snídaně jsme je ale neřešili.
