Článek
Nejdřív mi to připadalo jako rozumné rozdělení práce. Mně šlo vyřizování, jemu opravy. Když se ke mně nastěhoval, přidělal police a spravil zásuvku ve staré komodě, kterou jsem chtěla vyhodit. Já mu mezitím pomohla změnit adresu a nastavit platby. Jenže potom následovaly zprávy od jeho bratra, objednání materiálu a odpovědi na inzeráty. „Ty to napíšeš líp,“ říkal.
Bylo nám oběma přes čtyřicet a předtím jsme žili každý zvlášť. Roman pracoval v údržbě menšího závodu. V práci mu volali i kvůli věcem, které mohly počkat do rána, protože se na něj dalo spolehnout. Doma dokázal tři dny obcházet obálku na lednici. Když jsem se zeptala, co v ní je, posunul ji ke mně. Postupně jsem ji otevírala rovnou. Ani mě nenapadlo ptát se, jestli smím.
Vadit mi to začalo ve středu večer, kdy jsem dodělávala podklady pro inventuru a on chtěl odpovědět na inzerát. Seděl vedle mě s telefonem a čekal, až zvednu oči. „Máš ruce i klávesnici,“ řekla jsem. Urazil se a odešel s mobilem do kuchyně. Za chvíli přinesl čaj a já tu odpověď nakonec napsala. Nebylo to poprvé, kdy se naše hádka vyřešila tím, že jsem udělala, o co mě původně žádal.
Pak se objevila nabídka práce správce v nedalekém areálu. Roman by nemusel dojíždět přes celé město a znal tam jednoho z elektrikářů. Ten mu zavolal, ať pošle životopis. Roman mi večer přinesl starý, vytištěný ještě s adresou, kde nebydlel osm let. Požádal mě, abych ho přepsala. Souhlasila jsem, ale chtěla jsem doplnit, co přesně v poslední práci dělal. Na otázky odpovídal ochotně. Jakmile jsem k němu otočila notebook, odtáhl se.
„Přečti si to, jestli je to správně.“ Řekl, že mi věří. Trvala jsem na tom. Dlouho hleděl na obrazovku. Když jsem se zeptala, jestli už došel k poslední práci, začal si první řádek říkat polohlasem. U další věty se zastavil a vrátil se na začátek. „Romane, můžeš to aspoň jednou udělat sám?“ Zavřel notebook tak prudce, až jsem ucukla. „Nemůžu to přečíst tak rychle jako ty. A když na mě koukáš, tak už vůbec ne.“ Vstal, že jde ven. U dveří se zastavil a dlouho držel kliku. Pak se vrátil.
Číst uměl. Krátkou zprávu zvládl, názvy a pokyny, které znal, poznával. U delšího textu se ztrácel a někdy po několika řádcích nevěděl, co bylo na začátku. Vyprávěl mi, jak si ve škole vymýšlel, že zapomněl učebnici, jen aby nemusel číst před ostatními. Zeptala jsem se, jak dosud vyřizoval poštu. Něco mu četla bývalá žena, později sestra. Jiné dopisy prostě nechával být.
Seděla jsem proti němu a styděla se za tu větu o rukách a klávesnici. Zároveň jsem měla vztek. Rok jsem si připadala neschopná odmítnout pohodlného chlapa a on mě při tom nechal. Když jsem se zeptala proč, pokrčil rameny. „Dokud sis myslela, že jsem línej, bylo to pořád lepší.“ Chtěla jsem ho obejmout. Místo toho jsem se zeptala, jestli si opravdu myslí, že teď jen kývnu a budu všechno dělat dál. Zavrtěl hlavou, ale do očí se mi nepodíval.
Životopis jsme ten večer nedokončili. Následující den jsem mu ho otevřela znovu a četli jsme jednotlivé odstavce. Roman mě dvakrát opravil: jednu činnost jsem popsala nepřesně a jinou vůbec nedoplnil. Chtěla jsem věty rychle upravit sama, ale nechala jsem ho říct, co tam má být. Trvalo to skoro hodinu. Potom si k notebooku sedl sám a soubor připojil k e-mailu. Nechala jsem ho odeslat žádost bez posledního nahlédnutí přes rameno.
O několik dní později mi zase položil vedle talíře obálku. Sáhla jsem po ní ze zvyku a pak ji vrátila. „Co ode mě potřebuješ?“ Vypadal zaskočeně. Nakonec řekl, že chce vědět, do kdy má odpovědět. Společně jsme dopis prošli; šlo o potvrzení termínu návštěvy technika. Roman pak zavolal na uvedené číslo a termín potvrdil. Večer mě požádal, abych mu napsala bratrovi, že v sobotu přijede. Odmítla jsem. Tak mu zavolal také.
Sama jsem si pak vyhledala možnosti výuky čtení pro dospělé. Už jsem měla otevřený prázdný e-mail, když mi došlo, že zase začínám něco vyřizovat bez něj. Stránku jsem zavřela. Nechtěla jsem mu za zády shánět dalšího člověka, kterému bude muset něco vysvětlovat. Zároveň jsem se bála, že když přestanu, zůstane všechno při starém. Další dopis na lednici visel dva dny, než si ho vzal sám. Musela jsem se držet, abych se nezeptala, co s ním udělal.
Druhou neděli po odeslání životopisu se z nové práce pořád neozývali. Roman přinesl notebook a požádal mě, abych s ním hledala někoho, s kým by mohl čtení zkoušet. Po chvíli jsme měli otevřených několik stránek a nevěděli, která nabídka by pro něj byla vhodná. Chtěla jsem napsat dotaz. „To napíšeme spolu,“ řekl. „Ale ať zavolají mně. Nechci, abys jim to pak musela vysvětlovat za mě.“ Do zprávy jsme dali jeho telefon. Své jméno jsem z podpisu vymazala.
