Článek
Prodavačka položila před Hanu tři prsteny. Hana si jeden navlékla a nastavila mi ruku. Čekala, co řeknu. Já se místo na ni podíval na cenu.
„Ještě si to projdeme,“ zamumlal jsem.
Venku si zapnula kabát až ke krku. Věděl jsem, že jí není zima. Právě jsme přišli z přetopeného obchodu a cestou tam se smála, že v něm bude rudá jako po běhu.
„Nemusíš mi ho kupovat,“ řekla.
„O peníze nejde.“
„Tak o co?“
Stáli jsme před výlohou a lidé nás obcházeli. Navrhl jsem, že si promluvíme o víkendu na její chalupě. Přikývla. Původně jsem ji tam chtěl požádat o ruku. Věděla to, jen jsme předstírali, že přesná chvíle bude překvapení.
Bylo mi šestačtyřicet, jí čtyřiačtyřicet. Seznámili jsme se na narozeninách společného známého. Zaujalo mě, jak klidně odmítla další skleničku, aniž někomu vysvětlovala proč. Potom jsme spolu skoro hodinu mluvili o tom, kde se dá v Pardubicích po večerech dobře jíst.
O čekání mi řekla na třetí schůzce. Po minulém vztahu nechtěla znovu prožívat intimitu s pocitem, že sama neví, zda spolu za měsíc ještě budou.
„Pro mě to patří až do manželství,“ řekla. „Potřebuju, abys to věděl dřív, než se do něčeho pustíme.“
Odpověděl jsem, že to respektuju. Myslel jsem to vážně. Zároveň jsem si nechal pro sebe naději, že se její rozhodnutí časem změní.
Měli jsme se rádi. Líbali jsme se, drželi se v kině za ruce, někdy spolu leželi na pohovce pod dekou. Pak jsem odjel domů. Hana mi občas zabalila koláč a já cestou cítil něhu i zklamání. Za to druhé jsem se styděl, jako by tím první přestávalo platit.
Na chalupu jsme přijeli v pátek za tmy. Zatopil jsem v kamnech, Hana vyndala jídlo. Spával jsem tam v malém pokoji vedle kuchyně. Tentokrát mi na postel nepřipravila povlečení, nechala je složené na židli.
„Tak mi to řekni,“ ozvala se, když jsme dojedli.
Přisunul jsem si sklenici a zase ji odsunul.
„Nechci se zatím zasnoubit.“
Hana se podívala ke skříňce, kde měla odložený telefon. Asi si vzpomněla na kamarádku, které o víkendu vyprávěla.
„Protože s tebou nespím.“
Chtěl jsem tu větu opravit tak, aby nebolela. Nedokázal jsem to.
„Chybí mi to. A mám strach, že ti slibuju něco, co pak budu používat proti tobě.“
„Já ti přece neslibovala, že si to rozmyslím.“
„Já vím.“
Vstala a začala skládat talíře. Jeden jsem jí chtěl vzít, ale nepustila ho. Chvíli jsme ho drželi oba, než jsem ustoupil.
V prvním manželství jsme také čekali do svatby. Bývalá žena si to přála a já tenkrát řekl, že na tom nezáleží. Po svatbě jsme zjistili, že si pod blízkostí představujeme různé věci. Já chtěl sex častěji, ona se při každém objetí bála, že zase něco očekávám. Místo rozhovoru jsem se urážel a ona se mi vyhýbala. Rozvedli jsme se po sedmi letech; nebyl to jediný důvod, ale ani malá věc.
Haně jsem o tom vyprávěl už dřív. Vynechal jsem, jak dlouho jsem tvrdil, že jsem spokojený, a potom jí svou nespokojenost vyčítal.
Teď jsem to dopověděl. Seděla proti mně s rukama pod stolem.
„Já ale nejsem tvoje bývalá žena.“
„Nejsi. A ty naše hádky jsem s ní dělal já.“
Zeptala se, jestli bych si byl společným spaním jistý, že nám manželství vydrží. Řekl jsem, že ne. Jen jsem věděl, že se nechci ženit s představou, jak se po obřadu všechno samo vyřeší.
„A já s tebou nechci spát proto, abys mě pak chtěl za ženu,“ odpověděla.
„To po tobě nechci. Jen jsem ti měl svoje pochybnosti říct dřív, než jsme šli vybírat prsten.“
Tu noc jsme spali každý ve svém pokoji. Slyšel jsem, jak dlouho chodí po chodbě. Dvakrát jsem se posadil na posteli a chtěl za ní jít. Nevymyslel jsem ale nic, co bych jí mohl říct a znovu ji tím nepřemlouvat.
Ráno jsem udělal míchaná vajíčka. Hana si vzala jen chleba.
„Dokážeš se mnou být, i když budu pořád říkat totéž?“ zeptala se. „Bez čekání, že jednou ustoupím?“
Díval jsem se na její ruce kolem hrnku. Chtěl jsem říct ano a ještě chvíli sedět u snídaně jako jindy. Nakonec jsem zavrtěl hlavou.
Hana přikývla. „Tak se musíme rozejít.“
„Já vím,“ řekl jsem. Hlas mi přeskočil a dál už jsme chvíli mlčeli.
Potom jsme začali mluvit o tom, co kdo má u druhého doma. Bylo hrozné, jak snadno jsme se domluvili na vrtačce a zimních botách.
Odjel jsem v neděli dopoledne. Hana zůstala na chalupě. Při loučení mě objala a já ji držel tak dlouho, až povolila ruce. Pustil jsem ji taky.
Ve čtvrtek jsem šel po práci nakoupit. Sáhl jsem po jogurtu, který si dávala u mě ke snídani. Vzal jsem rovnou dva, jak jsem byl zvyklý, a zůstal s nimi stát před chladicím pultem. Kolem projela žena s vozíkem a já musel ustoupit. Jeden jogurt jsem vrátil. Druhý jsem si nechal, přestože mi nikdy moc nechutnal.
