Článek
Jsem normální žena. Starám se o dítě, o domácnost a k tomu mám malý úvazek z domova. Nemám potřebu chodit po bytě v lodičkách a s rudou rtěnkou. Když jsem minulou středu vytírala podlahu ve vytahaném tričku a legínách, zazvonil zvonek. Měla to být šéfová mého přítele, která se u nás cestou z kanceláře stavila pro nějaké zapomenuté dokumenty. Přítel byl ještě na cestě, takže jsem šla otevřít já.
Za dveřmi stála dokonalá, chladná manažerka s výrazem, jako by jí někdo pod nos strčil zkažené maso.
„To tady dneska jenom uklízíte?“
Místo pozdravu sjela pohledem moje pantofle, mop v mé ruce a naprosto vážně se zeptala: „Dobrý den. Měl tu na mě čekat pan Dvořák. Vy tady dneska jenom uklízíte, že?“
Zůstala jsem zírat. Žádné „omlouvám se, jste paní domu?“ Rovnou mě podle vzhledu a mopu zaškatulkovala jako póvl. Nasadila jsem klidný úsměv. „Ne, neuklízím. Bydlím tu. Jsem jeho partnerka,“ řekla jsem a podala jí složku s dokumenty.
Myslíte, že se omluvila? Ani náhodou. Úšklebek na její tváři se ještě prohloubil. „Aha,“ pronesla tónem, jako by právě zjistila, že její podřízený bydlí ve chlévě.
„Váš partner má na víc. Nebrzděte ho.“
Než se otočila k odchodu, očima přelétla náš útulný, ale obyčejný byt, zastavila se na rozházených dětských hračkách a pak mi pohlédla přímo do očí.
„Víte, váš přítel má v naší firmě obrovský potenciál. Čeká ho velká budoucnost mezi elitou. Byla by velká škoda, kdyby ho v rozletu brzdilo… jeho rodinné zázemí,“ pronesla s ledovým úsměvem.
Zůstala jsem stát jako opařená. Ta ženská mi právě ve vlastním bytě řekla, že nejsem pro jejího manažera dost dobrá, protože místo kariéry buduju domov! Chtěla jsem na ni začít křičet a vyhodit ji, ale místo toho jsem jen pasivně-agresivně odpověděla: „Můj přítel moc dobře ví, proč se každý den vrací domů právě ke mně. Na shledanou.“ Pak jsem jí před nosem zabouchla dveře.
Proč se omlouvat za normální život?
Když se přítel vrátil, všechno jsem mu řekla. Čekala jsem, že se mě zastane a s tou arogantní saňí si to v práci vyříká. Jenže on mi řekl, že to určitě nemyslela tak zle a že si nemůže dovolit dělat v práci dusno kvůli mé ješitnosti.
Od té doby mi to leží v žaludku. Kdy jsme se dostali do bodu, že žena, která se stará o rodinu, vaří a udržuje domov, je vnímaná jako nějaký přívěšek nebo „brzda“ úspěšného muže? Proč si zakomplexované kariéristky, které doma místo dětí vítá jen prázdný luxusní byt, myslí, že mají právo soudit ty z nás, které si vybraly rodinu?
Možná nenosím drahé kostýmky, ale vím, co je v životě důležité. A žádná manažerka s botoxem mi to nevezme.
