Článek
S Tomášem jsme spolu patnáct let. Jsme ten typ páru, který funguje jako dobře namazaný stroj. Ráno logistika s dětmi, odpoledne nákupy, večer rychlá večeře a kontrola úkolů. Náš hovor se smrsknul na provozní záležitosti: Zaplatila jsi pojistku? Kdo vyzvedne Kubu? Co budeme jíst o víkendu?Tomáš je doma spolehlivý, ale často duchem nepřítomný, unavený, mlčenlivý. A pak je tu Sabina. Sabina je jeho kolegyně. Je o pět let mladší, svobodná, bezdětná a podle všeho nesmírně vtipná. Zpočátku jsem to jméno brala jen jako součást jeho pracovního dne. „Sabina měla skvělý nápad…“, „Se Sabinou jsme se dneska nasmáli, když…“. Nežárlila jsem. Věřím mu. Vím, že by mě nepodvedl fyzicky. Ale postupem času se z toho jména stalo zrcadlo mé vlastní nedostatečnosti.
Tomáš chodí z práce domů vyčerpaný. Když se ho zeptám, jaký měl den, odpoví jedním slovem. Ale když mu pípne zpráva od ní – často jde jen o „vtipný meme“ nebo pracovní drb – jeho tvář se rozsvítí. Najednou má energii. Najednou je to ten vtipný, charismatický chlap, do kterého jsem se zamilovala. Začala jsem si připadat jako „provozní manažerka“ jeho života. Já jsem ta, co po něm chce, aby vynesl koš a opravil kapající kohoutek. Sabina je ta, se kterou řeší nové projekty, politiku, filmy. Já jsem povinnost, ona je inspirace.
Minulý měsíc mě vzal na firemní večírek. Těšila jsem se. Koupila jsem si nové šaty, chtěla jsem být reprezentativní. Chtěla jsem, aby byl na mě pyšný. Když jsme vešli do sálu, okamžitě k nám připlula ona. Byla… normální. Nebyla to žádná prvoplánová kráska, žádná vamp žena. Byla chytrá, energická a měla v očích takovou tu jiskru zvědavosti. „Ahoj Tomi, konečně jsi tady! Musíš mi doříct tu historku o tom klientovi,“ vyhrkla a jen tak mimochodem mě pozdravila. Stála jsem tam se skleničkou v ruce a sledovala je. Nebylo v tom nic erotického. Nedotýkali se. Ale ta chemie mezi nimi byla hmatatelná. Mluvili v kódech, kterým jsem nerozuměla. Dokončovali jeden za druhého věty. Smáli se vteřinu předtím, než padla pointa. Byli na stejné vlně. Já jsem stála na břehu a jen koukala.
V jednu chvíli se Tomáš otočil na mě a řekl: „Markét, to bys nepochopila, to je takový náš interní humor.“ Nemyslel to zle. Chtěl mě jen ušetřit vysvětlování složitého kontextu. Ale v tu chvíli mi ta věta projela srdcem jako nůž. Náš interní humor.Oni dva mají svůj svět. Svět bez hypotéky, bez nemocných dětí, bez špinavého prádla. Svět idejí a lehkosti. A já do něj nemám přístup, protože jsem příliš zaneprázdněná tím, abych udržela náš reálný svět v chodu. Cítila jsem se v těch drahých šatech neviditelná. Byla jsem jen doplněk, manželka, která se stará o zázemí, aby on mohl zářit – vedle ní.
Cestou domů jsem mlčela. Tomáš byl v dobré náladě, nabitý energií z večera. „Bylo to fajn, ne?“ zeptal se. „Sabina je milá,“ řekla jsem opatrně. „To je. Je s ní sranda. Člověk si s ní fakt pokecá,“ přitakal a v hlase měl upřímnost, která bolela víc než lež.
Nežárlím na Sabinu jako na ženu. Žárlím na to, co mému muži dává. Dává mu pocit, že je zajímavý, vtipný a důležitý. Já mu dávám seznam úkolů. Uvědomila jsem si, že tohle je nebezpečnější než jednorázový úlet. Fyzická nevěra je zrada těla. Tohle je emoční posun, kdy se těžiště jeho intimity přesouvá mimo domov. Mám strach, že jednoho dne zjistí, že si se mnou vlastně nemá co říct. Že jsem jen matka jeho dětí a spolubydlící, zatímco jeho skutečnou partnerkou – tou duševní – je ona.
Vím, že mu nemůžu zakázat se bavit s kolegyní. Bylo by to hysterické a kontraproduktivní. Sabina nic špatného neudělala, ona jen nastavuje zrcadlo našemu stereotypu. Musím začít bojovat. Ne proti ní, ale za nás. Musím přestat být jen manažerkou domácnosti. Musíme najít témata, která nejsou o dětech. Musím se znovu stát ženou, se kterou se chce smát. Dnes večer nechám nádobí ve dřezu. Koupila jsem lístky do divadla na hru, kterou by ocenil. Zkusím to. Ale ten strach, že už jsme se navzájem ztratili v překladu a že „interní humor“ už s ním nikdy nenajdu, ve mně hlodá dál.
