Článek
Dlouho ve mně zrálo hluboké přesvědčení, že hubnutí zkrátka musí bolet. Byla jsem na to zvyklá už od střední školy.
Od svých dvaceti let jsem vyzkoušela snad naprosto všechny zaručené metody, o kterých se psalo v časopisech. Polykala jsem tukožroutské polévky, ze kterých mi bylo po třech dnech na zvracení.
Zkoušela jsem koktejly místo večeří, přerušované půsty, při kterých se mi v práci motala hlava, i dny, kdy jsem žila jen z jednoho jablka a litrů černé kávy.
Vždycky to chvíli fungovalo. Na pár týdnů.
Shodila jsem pět kilo, abych jich následně sedm nabrala zpátky v momentě, kdy jsem se po měsíci odpírání s pláčem vrhla na lednici a snědla všechno, co mi přišlo pod ruku. Jojo efekt byl můj nejvěrnější životní společník.
Zlom přišel loni na podzim. Lékařka mi po preventivní prohlídce nekompromisně oznámila, že mám náběh na vysoký krevní tlak a moje krevní testy nevypadají vůbec dobře.
Ve čtyřiceti letech to byla facka, kterou jsem potřebovala. Došlo mi, že takhle to dál nejde.
Ale tentokrát jsem na to šla úplně jinak. Začala jsem se zajímat o to, jak lidské tělo vlastně funguje.
Zjistila jsem naprosto šokující věc – abych zhubla, nemusím mít neustále prázdný žaludek a kručení v břiše. Naopak. Tělo potřebuje palivo.
Téma, jak zhubnout bez hladovění, se pro mě stalo fascinujícím objevem. Začala jsem si skládat jídelníček tak, aby obsahoval dostatek bílkovin, vlákniny a komplexních sacharidů.
Když jsem si poprvé naservírovala oběd podle nových pravidel, zírala jsem na tu porci s hrůzou. Měla jsem pocit, že dělám něco hrozně špatně.
Místo dvou suchých plátků knäckebrotu s plátkem šunky jsem měla před sebou velký talíř plný pečených brambor, kuřecího masa a pořádného kopce zeleninového salátu. Vždyť to byl plný hluboký talíř jídla!
Jenže ručička na váze začala klesat. Pomaloučku, ale s naprostou jistotou. A co víc – já vůbec neměla hlad.
Nepoznávala jsem se. Zmizely moje odpolední záchvaty vlčího hladu a chutí na sladké. Nebyla jsem nervózní ani podrážděná, jak tomu bývalo při mých předchozích hladovkách.
Můj manžel David (43) to zpočátku sledoval s mírným pobavením a nechápavým kroucením hlavy.
„Ty vážně hubneš tím, že do sebe tlačíš tyhle plné mísy všeho možného?“ ptal se mě jednoho večera u televize, když jsem jedla velký řecký jogurt s ovocem.
„Zjevně to funguje,“ usmála jsem se na něj a hrdě mu ukázala na džíny, které mi ještě před měsícem vůbec nešly dopnout.
Myslela jsem si, že ho moje proměna potěší. Byl to přece on, kdo si často u piva s kamarády nenápadně stěžoval, že už dávno nemám tu postavu jako před dětmi.
Jenže jak se moje tělo měnilo a energie mi viditelně přibývala, atmosféra doma začala podivně houstnout. Zejména, když se do věci vložila Davidova matka, moje tchyně Věra.
Když začalo jídlo vadit víc než obezita
Věra byla vždycky ztělesněním tradiční, hutné české kuchyně. Její svíčková se dala krájet a do všeho přidávala poctivou lžíci vepřového sádla nebo přepuštěného másla.
Svoji lásku k rodině zkrátka vyjadřovala výhradně jídlem. A když to jídlo nebylo těžké a mastné, nebylo to podle ní skutečné jídlo pro lidi.
Dřív jsem její nedělní obědy buď ze slušnosti snědla a pak se týden trápila výčitkami svědomí, nebo jsem si s sebou přivezla krabičku s třemi listy suchého salátu a tvářila se u stolu jako mučedník.
Teď to ale bylo úplně jiné. Jedla jsem hodně, jedla jsem chutně, ale jedla jsem chytře a podle sebe.
A to Věra z nějakého důvodu nedokázala překousnout. Její narážky začaly nenápadně, plíživě.
„Tak ty nám teď děláš chytrou paní, viď? Našla jsi nějaký moderní zázrak na internetu a my ti s naším jídlem už nejsme dobří,“ utrousila jednou u nedělní kávy, když jsem zdvořile odmítla její domácí větrník s tím, že už jsem po velkém obědě opravdu sytá.
Snažila jsem se jí v klidu vysvětlit, že žádnou zázračnou dietu nedržím. Že jen jím potraviny, které mě zasytí, abych se najedla dosyta a přitom tělo hublo.
Dívala se na mě přimhouřenýma očima, jako bych na ni mluvila mimozemským jazykem.
„Prosím tě, hlavně to nepřeháněj. Vždyť už jsi úplně propadlá ve tváři. Aby si David nezačal hledat nějakou, co má na sobě aspoň trochu masa,“ zasmála se uštěpačně a pohladila svého syna po rameni.
Bodlo mě to. Zezadu, přímo do žeber. Ale snažila jsem se to přejít s nuceným úsměvem.
Věděla jsem, že se fyzicky i psychicky cítím nejlíp za posledních patnáct let. Neměla jsem v plánu se vrátit k neustálému kolotoči přejídání a hladovění jen proto, abych vyhověla tchyninu podvědomému pocitu, že jedině tlustá snacha je pro ni neškodná.
Jenže napětí mezi námi gradovalo každým týdnem. Každá rodinná sešlost, každý víkendový oběd se točil jen kolem toho, co přesně mám na svém talíři.
Pokud jsem s chutí jedla svou bohatou porci zeleniny, tvarohu a libového masa, byla jsem pro ně „vyžraná kobyla, co neví, kdy má dost, ale aspoň že je to jenom tráva“.
Když jsem si k odpolední kávě vzala malý, vypočítaný kousek její bábovky, okamžitě přišel hlasitý posměch, že „paní dokonalá nám zase hřeší a dieta skončila“.
Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající. Nemohla jsem vyhrát, ať jsem udělala cokoliv.
Věta, po které zůstalo jen ticho
Všechno to definitivně bouchlo na velké oslavě Davidových narozenin. Pozvali jsme celou širokou rodinu k nám domů na zahradu.
Tentokrát jsem všechno hostila a připravovala já. Nachystala jsem spoustu skvělého jídla pro všechny.
Bylo tam grilované kuřecí a krůtí maso, prostorná skleněná mísa těstovinového salátu s lehkým jogurtovým dresinkem, plno čerstvé zeleniny, domácí dipy, ale pochopitelně i klasické tučné klobásy a bůček pro ty, kteří na nich vyloženě trvali.
Pro sebe jsem si nabrala plný talíř masa a oblíbeného salátu. Sedla jsem si ke stolu plnému příbuzných a s nefalšovanou chutí se do toho pustila.
Věra na mě z protější strany stolu celou dobu upřeně a chladně zírala. Její vlastní talíř s jednou oschlou klobásou a krajícem chleba ležel napůl nedotčený.
„Teda Markéto, já z tebe už fakt nemůžu,“ ozvala se zničehonic na celou zahradu.
Hovor u stolu utichl. Všichni strýčkové, tety i bratranci se na nás překvapeně podívali.
„Co se děje, mami?“ zeptal se David a s plnou pusou klobásy zmateně přežvykoval.
„No podívej se na ni. Říká všem, jak hrozně hubne, jak žije zdravě, a přitom si tady nakládá plná koryta jak nějaký dřevorubec,“ ukázala roztřeseným prstem přímo na můj plný talíř.
Snažila jsem se zachovat klid a důstojnost. „Je to jen spousta zeleniny a kuřecí maso, Věro. Je toho hodně objemově, to ano, ale málo kaloricky. Dnes už vážně nemusím hladovět, abych byla zdravá.“
Ale Věra se už nedala zastavit. Oči se jí zúžily do dvou tenkých štěrbin.
„Prosím tě, na koho to tady divadélko hraješ? Vidím moc dobře, kolik si toho nabíráš. Ty vlastně vůbec nehubneš pro sebe a žádnou dietu nedržíš. Ty nás tím svým věčným přežvykováním a plnými talíři jenom zkoušíš, jak dlouho to s tebou vydržíme u jednoho stolu! Děláš z nás akorát pitomce!“
U stolu bylo rázem hrobové ticho. Takové to lepkavé, těžké ticho, ve kterém byste slyšeli spadnout špendlík na trávu. Bylo slyšet jen, jak si sousedův pes vedle za plotem drbe ucho.
Podívala jsem se na Davida. Zoufalým pohledem jsem ho prosila o pomoc. Čekala jsem, že se mě konečně zastane. Že řekne své matce, ať se okamžitě uklidní, přestane mě urážet a nepřekračuje meze v našem vlastním domě.
Jenže David jen uhnul pohledem, sklopil oči ke svému talíři, kousl do chleba a potichu zabručel: „Mami, nech ji, ať si jí, co chce. Vždyť o nic nejde.“
Žádná skutečná podpora. Žádné pevné zastání se vlastní manželky, která po letech trápení konečně našla způsob, jak se cítit ve svém těle sebevědomě a dobře.
V ten moment se ve mně něco definitivně zlomilo.
Najednou mi došlo, že ten hluboký problém vůbec není v mém jídle. Není v tom, jestli o víkendu hladovím, nebo se cpu k prasknutí zeleninou a masem.
Problém byl v tom, že jsem nečekaně vystoupila ze staré role nespokojené, zakomplexované, věčně si stěžující ženy, která dokonale zapadala do jejich omezeného světa.
Našla jsem své vlastní sebevědomí, štěstí a kontrolu nad svým životem. A to se v téhle rodině zjevně neodpouští.
Pomalu a s naprostým klidem jsem položila vidličku. Pečlivě jsem si papírovým ubrouskem otřela ústa.
„Víš co, Věro?“ řekla jsem tichým, ale neuvěřitelně pevným hlasem, který v tu chvíli překvapil i mě samotnou. „Máš pravdu v jedné jediné věci. Tohle všechno dělám jen a jen pro sebe. A už se za to nehodlám nikdy nikomu omlouvat. Ani tobě, ani nikomu jinému u tohoto stolu.“
Zvedla jsem se od nedojedeného oběda a s rovnou páteří odešla do domu.
Nikdo z nich za mnou nešel. Zůstala jsem v tiché kuchyni úplně sama, opřená o kuchyňskou linku, a zhluboka, přerušovaně dýchala.
Neplakala jsem. K mému nesmírnému překvapení jsem necítila žádný smutek, ale jen hlubokou, krystalicky čistou a osvobozující úlevu.
Cesta, jak zhubnout bez hladovění, mě za ten půlrok naučila jednu naprosto zásadní věc. Naučila mě, že moje fyzické tělo potřebuje laskavou výživu, ne kruté tresty.
A tenhle zkažený nedělní oběd mě s naprostou jistotou naučil to samé o mé duši.
Od onoho letního dne jsem s Věrou omezila veškerý kontakt na naprosté, ledově zdvořilostní minimum. A s mým manželem Davidem? Tam nás doma čeká ještě hodně dlouhá a bolestná cesta plná nepříjemných rozhovorů o tom, co to vlastně znamená být někomu životním partnerem a oporou.
Jedno ale vím už teď naprosto jistě. Už nikdy nedovolím, aby mě někdo nutil cítit se špatně za to, že chci být zdravá, spokojená a sytá.
Hladovět totiž nehodlám už v žádné oblasti svého života.
