Článek
Nechápu to. Opravdu ne. Kdy se z obyčejného přechodu na střední školu stala "Hra o trůny"? Vidím ta čísla. Vidím ty statistiky. Trh práce nepotřebuje další sociology a experty na politologii. Trh práce by utrhal ruce řemeslníkům, sestřičkám, technoložkám. Instalatér si dnes vydělá víc než průměrný manažer ve střední firmě a má čistou hlavu. Když jsem já dělal přijímačky, šel jsem tam, napsal jsem to, a buď to vyšlo, nebo ne. Dnes? Dnes se rodiny zadlužují, aby platily „přípravné kurzy“, které nedělají nic jiného, než že děti drilují na vyplňování křížků v testu. Je to byznys se strachem. A moje žena je jeho VIP zákaznicí. Věří, že pokud se dcera nedostane na „prestižní“ školu, skončí pod mostem.
V sobotu večer to vygradovalo. Dcera seděla nad matematikou. Brečela. Třásly se jí ruce. „Tati, já to nedám. Já jsem blbá,“ vzlykala nad rovnicí. Tohle už jsem nemohl vidět. Přišel jsem k ní, zavřel učebnici a řekl jí to, co jsem považoval za největší úlevu: „Barunko, poslouchej mě. Je to úplně jedno. Když to neuděláš, svět nekončí. Jsi šikovná, máš cit pro ruce. Klidně můžeš jít na zdrávku nebo na cukrářku. Budeš mít klid, fajn práci a budeš šťastná. Nestojí to za ty nervy.“ Dcera se na mě podívala. Přestala brečet. „Fakt ti to nevadí?“ „Vůbec. Hlavně ať jsi v pohodě,“ usmál jsem se.
Cítil jsem se jako otec roku. Sejmul jsem jí z ramen tunu betonu. Dal jsem jí svobodu selhat, což je ten největší dar.
V tu chvíli vešla manželka. Slyšela poslední věty. Její reakce nebyla racionální. Byla to exploze. „Co jí to proboha říkáš?!“ ječela tak, že sousedi museli přestat večeřet. Odvlekla mě do kuchyně. „Ty ji demotivuješ! Ty jí říkáš, že na to nemá! Cukrářka? Naše dcera? S jejím potenciálem?“ Snažil jsem se vysvětlit, že jí nabízím záchrannou síť. Že chci odstranit stres. Chyba. „Ty jí ničíš ambice! Víš, co by řekli lidi? Že jsme se na ni vykašlali! My musíme věřit, že to dá! Musíme ji tlačit, ne jí umetavat cestičku k průměrnosti!“
Dozvěděl jsem se, že jsem maloměšťák bez rozhledu, který chce své dítě pohřbít v montérkách. Že nechápu důležitost „sociálního kapitálu“ a kontaktů z gymnázia. Dcera se zamkla v pokoji. Žena zbytek večera strávila hledáním dalších (dražších) kurzů matematiky, aby „napravila škody“, které jsem napáchal svou tolerancí.
Mrzí mě, že moje žena vidí v dceři projekt, ne člověka. Projekt, který musí uspět, aby ona sama vypadala jako dobrá matka před svými kamarádkami z jógy. Já dceru miluju bezpodmínečně. Je mi jedno, jestli bude operovat mozky nebo péct svatební dorty. Chci, aby byla šťastná. Manželka ji miluje taky, ale její láska je podmíněná úspěchem. Její strach z „ostudy“ je silnější než strach o dceřiny nervy. Můj jazyk lásky je: „Přijímám tě i s tvými limity.“ Její jazyk lásky je: „Dotlačím tě na vrchol, i kdyby tě to mělo zničit, protože to dělám pro tvé dobro.“
A já se teď ptám sám sebe: Kdo z nás dvou je ten krutý? Ten, kdo nabízí lehčí cestu, nebo ten, kdo nutí dítě běžet maraton se zlomenou nohou?
