Článek
Včera to začalo nevinně. Karel, spolužák z gymplu. Dlouho jsme se neviděli. „Dáme jedno?“ Napsal jsem ženě SMS: „Potkal jsem Karla. Jdeme na jedno. Za chvíli jsem doma. Pa.“ Moje svědomí bylo čisté.
Jenže to „jedno“ se protáhlo. Karel se rozvádí, potřeboval vrbu. Pak jsme řešili fotbal. Pak politiku. A najednou bylo jedenáct. Zaplatil jsem a vyrazil k domovu. Cítil jsem se dobře. Ne opile (to bych se hádal), ale tak… vesele. Uvolněně. Před vchodovými dveřmi jsem si přepnul mozek do režimu Operace Tichý Ninja. Můj plán byl dokonalý:
- Odemknout tak pomalu, aby zámek necvakl.
- Zout se v předsíni bez použití rukou (jen noha o nohu).
- Proplížit se do koupelny, vyčistit si zuby (aby nebyl cítit chmel) a vklouznout do postele jako stín.
Realita? Klíč do zámku vjel hladce. Ale to otočení… CVAK-BŘINK. Proč ty dveře zní ve dne jako pohlazení a v noci jako výstřel z děla? Ztuhnul jsem. Čekal jsem. Ticho. Dobrý, spí.
Vstoupil jsem do předsíně. Tma jako v pytli. Začal jsem zouvací manévr. Levá bota o pravou patu. Jde to ztuha. Zaberu víc. Bota povolila, ale já ztratil rovnováhu. Abych nespadl, udělal jsem úkrok stranou. Přímo na pískací gumovou kachničku, kterou tam dcera nechala. PÍÍÍÍÍÍSK! Ten zvuk prořízl noc jako siréna. V panice jsem uskočil na druhou stranu a narazil ramenem do skříně s kabáty. Ramínka se uvnitř rozezněla jako zvonkohra.
V tu chvíli se na konci chodby rozsvítilo světlo. Ve dveřích ložnice stála ona. Moje žena. V noční košili, s rukama v bok a výrazem, který sliboval bolestivou smrt. „Ahoj lásko!“ zkusil jsem to zachránit šepotem, který zněl spíš jako chraplavý křik. „Nechtěl jsem tě vzbudit! Karel tě pozdravuje!“
„Podívej se na hodiny,“ řekla ledově. „Je… brzy?“ „Je půlnoc. Děti spí. Já jsem spala. A ty se tady motáš jako vagon uhlí.“
Snažil jsem se vysvětlit svou logiku. „Ale já jsem se bavil! Měl jsem radost! Přišel jsem tě potichu obejmout! Vždyť jsem nic neprovedl, jen jsem zakopl o kachnu! To je past!“
To byla chyba. Dozvěděl jsem se, že:
- Smrdím jako stará hospoda (podle mě to byla vůně prémiového ležáku).
- Dýchám moc nahlas (jak mám ovlivnit hlasitost dýchání?!).
- Svým příchodem jsem „narušil REM fázi celé rodiny“ a zítra budou děti protivné, protože se určitě vzbudily (děti spaly jako zabité, ani se nehnuly).
„Jdi spát do obýváku,“ vynesla rozsudek. „A nevrzej gaučem.“
Ležel jsem na gauči, koukal do stropu a přemýšlel. Já jsem přišel domů šťastný. Chtěl jsem sdílet tu energii. Ona to viděla jako útok na logistiku domácnosti. Pro ni nebyl problém, že jsem pil, ale že jsem byl slyšet. Kdybych se uměl teleportovat přímo pod peřinu a přestal dýchat, asi by jí to nevadilo.
Ráno byla tichá domácnost. Když jsem se plížil pro kafe, prohodila: „Doufám, že ti to jedno stálo za to.“ Stálo. Ale příště si asi vezmu hotel. Nebo se naučím levitovat.
