Článek
Sbírala jsem odvahu asi tři měsíce. Pokaždé, když vešel do místnosti v těch svých vytahaných teplákách s dírou na koleni, se ve mně něco sevřelo. Nebyla to nenávist, to by bylo příliš silné slovo. Byla to lhostejnost smíchaná s podrážděním. Karel je hodný chlap. Opraví kapající kohoutek, vyzvedne děti z kroužků, nakoupí. Ale jako muž? Ta jiskra zmizela už dávno a zůstal jen spolubydlící, který při jídle příliš hlasitě žvýká a v noci chrápe tak, že musím spát se špunty v uších. Ten večer jsem to už nevydržela. Seděl v křesle, na břiše, které mu za poslední roky narostlo, měl položený talíř s chlebem a drobil na koberec. Dívala jsem se na něj a uvědomila si, že představa, že by se mě tenhle člověk měl dotknout, mi je fyzicky nepříjemná.
Nalila jsem si skleničku vína, abych otupila hrany, a vypla televizi. Podíval se na mě překvapeně, s kusem šunky v koutku úst. Karle, musíme si promluvit, řekla jsem a hlas se mi třásl méně, než jsem čekala. Viděla jsem, jak zpozorněl. Položil talíř na stolek. O co jde? zeptal se. Nadechla jsem se. Už to dál nejde. Mám tě ráda jako člověka, jako otce našich dětí. Ale… už mě nepřitahuješ. Fyzicky. Ta chemie je pryč. Snažila jsem se, ale nejde to zlomit. Cítím se vedle tebe spíš jako sestra než jako manželka.
Čekala jsem výbuch. Čekala jsem, že začne křičet, že jsem nevděčná. Nebo že se zhroutí a bude se ptát, jestli v tom je někdo jiný. Byla jsem připravená na obhajobu, měla jsem v hlavě seznam argumentů o tom, jak o sebe přestal dbát, jak zlenivěl. Ale on nic z toho neudělal. Jen se opřel hlouběji do křesla a díval se na mě. Nebyl to pohled zraněného zvířete. Byl to pohled někoho, kdo právě vyluštil těžkou křížovku. Ticho v obýváku bylo tak husté, že by se dalo krájet. Slyšela jsem jen bzučení lednice z kuchyně a tlukot vlastního srdce.
Pak se lehce pousmál. Nebyl to veselý úsměv, spíš takový ten smutný, rezignovaný úšklebek. To je v pořádku, Jano, řekl klidně. Já ti to nemám za zlé. Ztuhla jsem. Jak to myslíš? zeptala jsem se, zmatená jeho reakcí. Podíval se mi přímo do očí a pronesl větu, která mi rezonuje v hlavě doteď. Víš, ono je těžké být přitažlivý pro někoho, kdo se na tebe už pět let dívá s pohrdáním. Myslíš si, že to nevidím? Že necítím, jak se odtáhneš, kdykoliv projdu kolem? Přitažlivost není jen o svalech nebo vlasech. Je o tom, jak se vedle toho druhého cítíš. A já se vedle tebe už roky cítím jako neschopný hlupák, kterého jen trpíš. A upřímně? Mě taky nevzrušuje žena, která mě neustále jen opravuje a kritizuje.
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Moje pečlivě připravená řeč o „vyhoření vztahu“ se rozpadla na prach. Celou dobu jsem si myslela, že já jsem ta, kdo má navrch. Že já jsem ta chudinka, která musí žít s „nepřitažlivým“ manželem. A on mi během pár vteřin nastavil zrcadlo, do kterého jsem se bála podívat. Nešlo o jeho tepláky. Šlo o to, že jsem z našeho vztahu vysála veškerou úctu a teď jsem si stěžovala, že tam nezbyla vášeň.
Karel vstal, vzal si talíř s nedojedeným chlebem a zamířil do kuchyně. Ve dveřích se ještě zastavil, ale neotočil se. Dneska budu spát v pokoji pro hosty. A zítra… zítra vyřešíme, co dál. Ale díky, že jsi to řekla. Konečně jsme přestali hrát to divadlo. Slyšela jsem, jak oplachuje nádobí. Stála jsem tam uprostřed obýváku, v ruce skleničku drahého vína, ve značkovém oblečení, cítila jsem se „udržovaná“ a atraktivní, a přitom jsem si připadala absolutně prázdná a ošklivá. Chtěla jsem svobodu od manžela, který mě nepřitahuje. Dostala jsem ji. Ale cena, kterou jsem za to zaplatila – zjištění, že jsem to byla já, kdo zabil naši intimitu svým chladem – je vyšší, než jsem kdy čekala.
