Článek
S Martinem jsme se rozešli bez velkých scén. Poslední roky jsme žili hlavně jako rodiče naší dcery. Po rozvodu se odstěhoval do bytu o několik ulic dál. Domlouvali jsme se na hlídání, někdy spolu vypili kávu a k narozeninám si dál dávali drobné dárky. Kamarádky mi říkaly, že mám štěstí.
Znal mě přece nejlépe
Když jsem začala chodit na schůzky, Martin se o ně zajímal. Nevyptával se nepříjemně. Spíš poznamenal, že vypadám spokojeně, nebo se zeptal, jestli mám na víkend program. Občas jsem mu sama něco pověděla. Znal mě skoro dvacet let a nemusela jsem mu vysvětlovat, proč mě určitá věta zamrzela.
Jednou mi řekl, ať si dávám pozor na chlapa, který se ozývá hlavně pozdě večer. Přesně takový mi tehdy psal. Jindy poznamenal, že bych neměla pořád ustupovat kvůli cizí práci. S mužem, se kterým jsem se vídala, jsme zrovna potřetí přesouvali schůzku. Myslela jsem, že jsem Martinovi zase řekla víc, než si pamatuju.
Když jsem poznala Jiřího, začala jsem být opatrnější. Nechtěla jsem každé naše setkání probírat s bývalým manželem. Martin si mého mlčení všiml, ale netlačil. Jen občas připomněl, že se na něj můžu obrátit. Těšilo mě, že po rozvodu pořád dokážeme jeden druhému přát něco dobrého.
O zrušené schůzce jsem mu neřekla
Jedno úterý Jiří zrušil večeři. Jeho otec skončil v nemocnici a on za ním potřeboval odjet. Mrzelo mě to, ale domluvili jsme se na jindy. Druhý den přijel Martin vyzvednout dceru. Zatímco si v pokoji balila věci, řekl: „Tak hlavně nečekej celý večer doma, když ti to zase odřekne.“
Zeptala jsem se, odkud ví, že jsme se neviděli. Odpověděl, že jsem se přece zmínila. Trvala jsem na tom, že ne. Nakonec pokrčil rameny. „Možná mi to někde vyskočilo.“ Nechápala jsem kde. Jiří mi psal soukromě a o jeho otci jsem s nikým nemluvila.
Martin se podíval ke dveřím dětského pokoje. Potom mi řekl, že na starém tabletu zůstal přihlášený můj účet. Při stěhování si ho vzal, protože já už ho nepoužívala. Myslela jsem, že ho dávno vymazal. On místo toho otevřel moje zprávy. Ne jednou a ne jen ty od Jiřího.
Poprvé to prý byla náhoda
Začalo to upozorněním, které se objevilo při sledování videa. Pak ho zajímalo, kdo mi píše. Přiznal, že se postupně vracel i ke starším rozhovorům. Znal moje zprávy s kamarádkou, se sestrou i s muži ze seznamky. „Nečetl jsem všechno,“ dodal, jako by mě tím mohl uklidnit.
Vzpomněla jsem si na večer, kdy jsem sestře napsala, že se po jeho návštěvě cítím zase jako neschopná manželka. Další týden byl nezvykle pozorný a přivezl mi oblíbený koláč. Tehdy jsem měla radost, že se změnil způsob, jakým spolu mluvíme. Teď jsem nevěděla, kolik našich hezkých chvil si takhle připravil.
Martin tvrdil, že měl strach, abych někomu nenaletěla. A také kvůli dceři. „Kdyby sis domů přivedla nějakého blázna, týkalo by se to i mě.“ Připomněla jsem mu, že Jiřího zatím nepoznala. Odpověděl, že právě proto byl čas něco říct. Moje soukromí bral jako místo, kam se musí podívat včas.
Musela jsem se vrátit i k vlastním rozhodnutím
Po jeho odjezdu jsem změnila heslo a odhlásila ostatní zařízení. Pak jsem otevřela rozhovor s Jiřím. Martin mě před ním varoval už dřív. Říkal, že muž, který stále něco řeší s rodinou, nebude mít na nový vztah čas. Já kvůli tomu začala váhat, jestli se s ním vůbec dál vídat.
Jiří to poznal. Ptával se, co se změnilo, a já odpovídala, že nic. Teď jsem mu musela vysvětlit, že do našeho seznamování mluvil někdo, o kom nevěděl. Neřekl, že se nic nestalo. Chtěl vědět, co všechno Martin četl. Nedokázala jsem mu odpovědět.
S bývalým manželem se dál domlouváme na dceři. Ostatní hovory jsou krátké. Minulý týden mi napsal, že mu chybí naše normální povídání. Mně také. Je těžké zlobit se na člověka a současně chtít právě jemu vyprávět, proč se necítím dobře.
V pátek mi Jiří navrhl jinou restauraci, než jsme původně plánovali. Měla jsem chuť přeposlat jeho zprávu Martinovi a zeptat se, jestli to zase něco znamená. Chvíli jsem držela telefon. Potom jsem odepsala Jiřímu, proč chce místo změnit. Zavolal mi. Tentokrát jsem se rozhodla poslouchat nejdřív jeho.
