Článek
Když mi Martina v únoru zavolala, že objednala sadbu, míchala jsem doma polévku. Vyjmenovala dvě odrůdy brambor a chtěla vědět, kdy spolu natřeme pařeniště.
„Já letos asi sázet nebudu,“ řekla jsem.
„Tak přijeď aspoň na to natírání. Zbytek probereme tam.“
Byla o čtyři roky starší a podobně jsme se domlouvaly od dětství. Ona navrhla postup, já dostala menší úkol. V padesáti už jsem u toho nemusela stát s vařečkou a čekat, až mě pustí ke slovu. Přesto jsem jen ztlumila sporák.
Zahrádka měla necelé tři stovky metrů, chatku se zelenými okenicemi a příliš mnoho sudů. Táta dokázal zachytit vodu skoro do všeho. Máma zapisovala sklizeň do sešitu, který Martina po její smrti uložila do zásuvky pod vařičem.
Poslední dva roky jsme sem jezdily hlavně udržovat pořádek. Maminka už nemohla a my jí nosily fotografie vypletých řádků. Když je ukazovala návštěvám, říkala, jak nám to pěkně roste. Nikdy jsem jí nepřiznala, že se mi sem někdy vůbec nechce.
V březnu jsem koupila obyčejnou dřevěnou lavici. Přivezl mi ji kolega dodávkou a pomohl ji postavit k jižnímu plotu. Bylo tam slunce, závětří a výhled na starou jabloň. Sedla jsem si, položila termosku vedle sebe a poprvé nesledovala, kde co raší.
Martina přišla za půl hodiny. Nejdřív se zarazila u branky, potom obešla lavici.
„Tady mají být brambory.“
„Mohly by být vedle.“
„Vedle bude cibule. Vždyť jsme si to říkaly.“
„Ty jsi mi to říkala.“
Položila tašku tak prudce, až v ní cinkly skleničky. Přinesla nám oběd. Já měla dva kelímky na kávu a najednou jsem si s nimi připadala směšně, jako bych přijela na návštěvu k někomu, kdo tu musí pracovat.
„Takže já budu dřít a ty se dívat?“
„Já nechci, abys dřela pro mě. Nepotřebuju pytel brambor.“
„Naši by byli rádi, že tu po nich dál něco pěstujeme.“
Podívala jsem se na prázdné záhony. Ještě minulý rok jsem z každého sklizeného košíku posílala mámě fotku. Teď jsem neměla komu, ale nechtěla jsem to sestře říct zrovna takhle, jako argument proti bramborám.
Začala jsem proto vypočítávat soboty, kdy jsem tu byla sama, zatímco ona hlídala vnoučata. Martina připomněla opravu střechy a zaplacené nářadí. Obě jsme měly pravdu a obě jsme s každou další položkou mluvily hlasitěji.
Nakonec vzala motyčku a začala rozbíjet hlínu těsně před mými botami. Drobky zeminy mi dopadaly na špičky. Uhnula jsem na kraj lavice a přemýšlela, jestli mám odejít, nebo jí nástroj sebrat.
„Myslela jsem, že aspoň sem budeš jezdit,“ řekla najednou.
„Vždyť jsem tady.“
Opřela se o násadu. „Sedíš tu jako v čekárně. Napiješ se a pojedeš.“
Chtěla jsem namítnout, že moje sobota není její věc. Jenže Martina už nemluvila tím hlasem, kterým mi vysvětlovala rozestupy mezi řádky.
„Pamatuješ, jak jsme na podzim vybíraly mrkev?“ zeptala se.
Pamatovala jsem si to dobře. Mezi dvěma kbelíky mi tehdy řekla, že se její muž odstěhoval do pokoje po synovi. Doma o tom nikdo nevěděl. Já jí přiznala, že se bojím návratu do práce po zrušení našeho oddělení. V kavárně jsme přitom pokaždé probraly děti a jízdní řády.
„Když něco děláme, nemusím na tebe koukat a čekat, co řekneš,“ dodala.
Vstala jsem a přinesla z chatky lžíce. Oběd byl ještě vlažný. Jedly jsme na lavici, s taškou mezi sebou. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek, že kvůli společnému hovoru mám zase celé léto okopávat.
„Chci sem jezdit,“ řekla jsem. „Ale nechci si cestou v autobuse přát, aby pršelo.“
Martina odložila lžíci.
„To jsem si loni párkrát přála taky.“
Přesto se lavice dotkla dlaní, jako by měřila, kolik půdy zabírá.
Zahradu jsme rozdělily až další sobotu. Nejdřív mi přidělila úzký pruh podél plotu, kam se sotva vešla sekačka. Tentokrát jsem nesouhlasila. S metrem jsme chodily od jabloně k chatce a dohadovaly se o stínu. Nakonec vedla hranice přibližně středem. Vyznačily jsme ji provázkem na nízkých kolících.
Chatka, cesta a jabloň zůstaly společné. Na provoz jsme se složily stejně. Objednaná sadba mezitím dorazila a Martina si ji nechala všechnu. Pomohla jsem jí odnést pytle dovnitř, ale na sázení jsem se nedomluvila.
První měsíce nebyly příjemné. Sestra se dívala na moji trávu a ptala se, jestli nemám doma nůžky na okraje. Já sledovala její záda nad záhonem a nedokázala si otevřít knížku bez pocitu, že se předvádím. Jednou jsem už vstala pro motyčku. Pak jsem se vrátila na lavici a Martina si toho všimla. Neřekla nic.
V červenci jsem přijela v pátek po práci. Na její polovině už stály bedýnky s cibulí, na mé uschlo místo, kam jsem postavila lehátko. Sedla jsem si s rohlíkem a poslouchala, jak za provázkem šustí suché natě.
„Pořád spí nahoře?“ zeptala jsem se.
Martina vytáhla další cibuli a chvíli z ní otírala hlínu.
„Už ne. Ale nevím, jestli jsem ráda.“
Přitáhla jsem lavici blíž k provázku. Martina zůstala dřepět na druhé straně a začala mi vyprávět o včerejším večeru. Rohlík jsem položila vedle sebe.
