Článek
Vždycky jsme měly role rozdělené. Simona byla ta chytrá, dravá, ta, která „to někam dotáhne“. Já byla ta hodná, rodinný typ, ta, co zůstala v rodném městě. Když máma po mrtvici zůstala ležákem, automaticky se předpokládalo, že péči převezmu já. Simona žije v Praze, řídí firmu, má důležitý život. Já mám „jen“ poloviční úvazek v knihovně a dům s velkou zahradou.
Zpočátku to vypadalo jako férová dohoda. Simona platí. A platí štědře. Polohovací postel, nejlepší pleny, drahé doplňky stravy, soukromé rehabilitace. Kdykoliv zavolám, že něco potřebujeme, druhý den cinkne na účtu částka. Problém je, že peníze mámu nepřebalí. Peníze ji v noci neotočí, když naříká bolestí. Peníze ji nedrží za ruku, když v horečkách volá tátu, který je deset let po smrti.
Můj život se smrskl na pach dezinfekce, mixované jídlo a neustálý, chronický nedostatek spánku. Cítila jsem se jako otrokyně, jejíž okovy jsou pozlacené sestřinými penězi.
Simona jezdí jednou za měsíc. Vždycky vletí do dveří jako uragán, voní drahým parfémem, který se bije s pachem stáří v pokoji, a začne „manažerovat“. „Hani, objednala jsem ty nové podložky, měly by být prodyšnější,“ hlásí mi ve dveřích, aniž by si všimla mých kruhů pod očima. „A co ten fyzioterapeut? Cvičil s ní poctivě?“ Většinou mlčím a zatínám zuby. Ona vidí logistiku, já vidím člověka. Ona řeší efektivitu, já řeším, jak mámě umýt vlasy a nerozplakat ji u toho.
Zlom nastal minulou sobotu. Simona přijela s nápadem, že mámu vezmeme na vozíku na zahradu, „aby přišla na jiné myšlenky“. Marně jsem jí vysvětlovala, že máma má špatný den, že je zmatená a agresivní. Simona to odmítla slyšet. Chtěla svůj hezký moment, svou fotku do rodinného alba, důkaz, že pomáhá.
Skončilo to katastrofou. Máma na zahradě dostala záchvat paniky. Začala křičet, že ji chceme unést, ohnala se a vylila na Simonu horký čaj. Simona uskočila, na béžovém kostýmku se rozlévala skvrna a ona tam stála, bezradná, vyděšená, s rukama, které se jí třásly. „Proč to dělá? Vždyť jsem jí chtěla jen dopřát sluníčko!“ vyhrkla Simona a v hlase jí zněla křivda malého dítěte.
V tu chvíli jsem měla cítit zadostiučinění. Vidíš? Takhle to vypadá. To si nekoupíš. Místo toho jsem ale mechanicky, s klidem profesionála, začala mámu uklidňovat, utírat a hladit. Když jsem ji odvezla zpátky do postele a vrátila se na terasu, Simona tam seděla na schodech a plakala.
„Já to nedávám, Hani,“ špitla, když mě uviděla. „Já vím, že si myslíš, že jsem sobecká mrcha. Ale já… já se jí štítím. Nemůžu vidět, jak mizí. Jak smrdí. Mám pocit, že když jí pošlu peníze, tak si kupuju právo se na ten rozklad nedívat zblízka.“
Sedla jsem si vedle ní. Poprvé po letech jsem necítila vztek. Došlo mi, že moje únava je fyzická – bolí mě záda, padám únavou. Ale její únava je z viny. Simona žije v neustálém strachu ze smrti a svou bezmoc přebíjí aktivitou a penězi. Já mám čisté svědomí, protože dělám maximum. Ona ho nemá, a žádná částka na účtu tu díru nezalepí.
„Ty peníze pomáhají, Simčo,“ řekla jsem poprvé nahlas. „Bez té postele bych už měla zničenou páteř. Bez těch léků by měla bolesti.“ Podívala se na mě rozmazanýma očima. „Ale ty jsi tam. Ty jsi ta, co ji drží za ruku. Já jsem jen bankomat.“
Ten večer jsme si nelhaly. Pochopily jsme, že jedna bez druhé bychom to nezvládly. Já dodávám čas a péči, ona prostředky a zázemí. Není to spravedlivé – nikdy to nebude spravedlivé, protože já cítím mámin poslední dech na tváři, zatímco ona bude v kanceláři. Ale není to ani soutěž.
Přestala jsem sestře závidět její život. Ona si svou svobodu vykupuje tím, že nikdy nebude mít ten pocit smíření, který mám já, když máma večer usne a já vím, že je v suchu a teple. Máme rozdělené role. Já jsem ruce, ona je štít. A obojí je potřeba, abychom tu naši mámu doprovodily až na konec.
