Článek
Matyáš byl vždycky vnímavý. Dokázal se rozplakat nad přejetou žížalou a když viděl, že jsem unavená, přinesl mi svou oblíbenou deku. Byla jsem na něj pyšná. Věřila jsem, že vychovávám emočně inteligentního chlapce, který se nebude bát ukázat zranitelnost. Náš domov pro něj představoval bezpečný přístav, kde neexistovalo rozdělení na „klučičí“ a „holčičí“ emoce.
Zářijový nástup do školky jsme dlouho připravovali. Měla jsem typické mateřské obavy z odloučení, ale Matyáš mě překvapil. Rychle se adaptoval, s nadšením mi nosil obrázky a vyprávěl o novém kamarádovi Tomáškovi. Nesmírně se mi ulevilo. Dokonce jsem se sama sebe ptala, proč jsem se toho dětského kolektivu tak bála. Všechno se zdálo být na nejlepší cestě.
Plíživá změna začala v listopadu. Matyáš přestal nosit do školky svého plyšového medvěda, protože „velcí kluci plyšáky nemají“. Přestal mě ráno před třídou objímat. Ale ten skutečný šok, moment, který mi otevřel oči a sevřel žaludek úzkostí, přišel jedno listopadové odpoledne, když jsem pro něj přišla o něco dříve.
Zůstala jsem stát za plotem zahrady, abych ho chvíli pozorovala. Matyáš stál u pískoviště s Tomáškem a starším předškolákem Filipem. Tomášek najednou upadl a odřel si koleno. Začal usedavě plakat. Můj Matyáš, ten kluk, který by ještě před půl rokem běžel pro náplast a hladil by ho po zádech, tam jen stál. Starší Filip na Tomáška ukázal prstem: „Podívejte na něj, brečí jako holka! Mimino!“ A pak jsem to uslyšela. Můj syn, moje empatické dítě, se k Filipovi přidal. Křečovitě se zasmál, kopl do písku směrem k plačícímu kamarádovi a zakřičel: „Ubrečenej! Správný kluci nebrečí!“
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Chtělo se mi křičet, vběhnout tam a ptát se ho, co to dělá. Ale když jsem se podívala pozorněji na Matyášovu tvář, neviděla jsem zlomyslnost. Viděla jsem čistý, nefalšovaný strach. Ten křečovitý smích byla maska. Panicky se bál, že pokud se nepřidá k silnějšímu, pokud projeví soucit, stane se on sám dalším terčem posměchu.
Cestou domů v autě vládlo ticho. Nekřičela jsem na něj. Věděla jsem, že školka není zlé místo a Filip není žádné monstrum – je to jen pětiletý kluk, který jen papouškuje toxické fráze, jež pravděpodobně slýchá doma. To, co mě drtilo, bylo vědomí, jak strašně brzy tento společenský tlak začíná. Jak rychle a nemilosrdně dokáže dětská smečka vycítit slabost a donutit jedince ke konformitě. Matyáš zradil svého kamaráda i svou vlastní přirozenost, aby přežil v hierarchii, které ještě ani plně nerozumí.
Večer, když jsem ho ukládala, jsem si k němu sedla na postel. „Viděla jsem dneska na zahradě Tomáška,“ začala jsem tiše. „Myslím, že ho to koleno hodně bolelo.“ Matyáš sklopil oči a začal žmoulat okraj peřiny. Najednou z něj spadla ta drsná slupka a on se rozplakal. „Já nechtěl, mami,“ vzlykal. „Ale Filip říkal, že když s ním budu mluvit, nebudu už v jeho partě.“ Objala jsem ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Vysvětlovala jsem mu, že opravdová odvaha nespočívá v tom někomu se smát, ale v tom dokázat podat ruku, i když se ostatní dívají.
Vím, že to nebyl náš poslední rozhovor na toto téma. Uvědomila jsem si, že ho nemohu ochránit před světem, který po mužích často vyžaduje necitlivost a tvrdost. Smečka ho bude zkoušet znovu a znovu. Moje role už není izolovat ho od těchto vlivů, ale být jeho protiváhou. Musím zajistit, aby náš domov zůstal místem, kde může tu těžkou zbroj odložit. Kde je naprosto v pořádku být klukem, který se bojí, který pláče a který má srdce na dlani.
