Článek
Ten zvuk byl mou drogou. Pípnutí platebního terminálu a následné „Schváleno“. V tu vteřinu, kdy mi prodavačka s úsměvem podávala tašku s logem, jsem se cítila úplná. Cítila jsem se úspěšná, hodná lásky, důležitá. Byla to euforie, která mi zaplavila mozek a na pár minut přehlušila ten vtíravý pocit, že v mém životě něco chybí – možná smysl, možná vášeň, možná jen schopnost být sama se sebou v tichu.
Jakmile jsem ale vyšla z obchodu a nasedla do auta, euforie vyprchala stejně rychle jako bublinky z levného šampaňského. Nastoupila realita. A s ní drtivá, paralyzující vina.
Moje auto se stalo mým očistcem. Kufr byl neustále plný tašek, které jsem nemohla vzít domů. Čekala jsem na momenty, kdy byl manžel Tomáš na služební cestě nebo na tenise, abych ten „kontraband“ propašovala do bytu. Měla jsem své skrýše – zadní část skříně, krabice od zimních bot, prostor pod gaučem.
Stala jsem se mistryní lži. „Tyhle šaty? Ty už mám dávno, jen jsem je nenosila,“ říkala jsem s ledovým klidem, když si Tomáš všiml něčeho nového. Nebo ta klasická mantra všech shopaholiků: „Bylo to ve slevě, to se nedalo nekoupit.“ Tomáš mi věřil. Proč by neměl? Měli jsme společný účet na provoz domácnosti, ale své výplaty jsme si řešili každý zvlášť. Netušil, že má výplata zmizí pátý den v měsíci a zbytek dožívám na kontokorentu a kreditních kartách, jejichž limity jsem neustále navyšovala.
Nešlo o ty věci. Většinu z nich jsem ani nepotřebovala. Mám doma tři kávovary, i když piju jen čaj. Mám desatero lodiček, které mě tlačí. Bylo to o tom aktu získání. Bylo to o zaplnění díry v duši hedvábím a elektronikou.
Domeček z karet se začal hroutit minulý měsíc. Tomáš přišel domů dřív, rozzářený, s lahví vína. „Peťko, mám překvapení. Našel jsem úžasný pozemek na tu chatu, o které sníme. Musíme složit rezervační poplatek, pošli mi prosím sto tisíc ze svého spořicího účtu, já to doplatím ze svého.“
Polil mě studený pot. Moje „spoření“ totiž neexistovalo. Na tom účtu byla nula. Vlastně minus dvě stě tisíc na kreditce. „Teď… teď to nejde,“ koktala jsem a snažila se získat čas. „Nemám přístup k internetovému bankovnictví, zablokovali mi to.“ Tomáš se zarazil. „Jak zablokovali? Vždyť jsi včera platila nákup.“ Začala jsem se zamotávat do spirály výmluv, ale on poznal, že lžu. Viděla jsem, jak se mu mění výraz tváře. Z láskyplného manžela se stal podezřívavý detektiv.
Když jsem šla do sprchy, udělal to, co nikdy nedělal. Prošel mi telefon. Našel e-maily z banky. Upomínky. Výpisy z kreditek. A pak otevřel tu skříň v pokoji pro hosty, kam jsem schovávala ty největší nesmysly, které jsem ani nestihla vybalit.
Našla jsem ho sedět na posteli obklopeného hromadou značkových kabelek, parfémů a dekorací, které ještě měly cenovky. Nebrečel. Nekřičel. Jen se díval do zdi prázdným pohledem člověka, kterému právě shořel dům. „Tohle… tohle jsi ty?“ zeptal se tiše a ukázal na tu hromadu. „My nemáme na chatu, protože ty máš… tohle?“
Chtěla jsem křičet, že to nejsem já. Že to je nemoc. Že jsem to nechtěla. Ale při pohledu na tu absurdní výstavku marnosti mi došla slova. Nebyla to jen finanční zrada. Byla to zrada důvěry. Celé roky jsem žila dvojí život a on spal vedle cizího člověka.
Ten večer jsme nešli spát. Přiznala jsem všechno. Každou korunu, každou lež. Celková suma dluhu ho šokovala, ale víc ho bolelo to systematické lhaní. „Bojím se, že neznám svou vlastní ženu,“ řekl mi nad ránem. Ta věta bolela víc než jakákoliv facka.
Teď jsme ve fázi křehkého příměří. Tomáš převzal kontrolu nad všemi financemi. Nemám kartu, dostávám kapesné na jídlo a naftu. Připadám si jako nesvéprávné dítě, a je to ponižující, ale vím, že je to nutné. Začala jsem chodit na terapii, kde se učím, že prázdnotu v sobě nemůžu ucpat věcmi.
Když jdu dnes kolem výlohy s nápisem SLEVA, stále cítím to chvění. Ten starý známý hlad. Ale pak si vzpomenu na Tomášův výraz, když seděl mezi těmi taškami. Na ten smutek v jeho očích. A uvědomím si, že žádná kabelka na světě nestojí za to, abych ztratila člověka, který mě miloval i v teplákách. Cesta ven z dluhů bude trvat roky, ale cesta zpátky k důvěře možná celý život.
