Článek
„Můžete se otočit?“
Stála jsem před zrcadlem na nízkém stupínku. Markéta klečela u lemu a mezi prsty držela špendlíky. Otočila jsem se příliš rychle.
„Pomalu. Máme čas.“
Bylo mi osmatřicet. Vdávala jsem se podruhé a tentokrát jsem nechtěla žádné velké překvapení. Tomáš byl spolehlivý, laskavý, uměl se omluvit. Po prvním manželství mi to připadalo skoro neuvěřitelné.
Když jsem vybírala šaty, řekl, ať si vezmu takové, ve kterých mi bude dobře.
Vybrala jsem jednoduché. Jen mi trochu padaly z ramen.
Markéta vstala a prsty upravila látku u mého krku. Byla blízko. Cítila jsem vůni jejího krému a všimla si malého znaménka pod uchem.
„Takhle?“
Přikývla jsem.
Musela se zeptat podruhé, jestli mě šaty někde táhnou.
Doma Tomáš rozložil na stole nabídky svatebního menu. Sedla jsem si vedle něj a vybrala kuřecí maso. Potom se zeptal, jak dopadla zkouška.
„Dobře. Ještě tam musím jednou.“
„Chceš, abych jel s tebou?“
Odpověděla jsem moc rychle, že ne.
Při další návštěvě už šaty seděly. Markéta mi podala boty a nechala mě projít po místnosti. Mohla jsem se převléct, zaplatit a odejít.
Místo toho jsem ukázala na výstřih.
„Nemohl by být trochu jiný?“
Podívala se na mě v zrcadle.
„Mohl. Ale vyhovuje vám, nebo ne?“
„Nevím.“
Neptala se dál. Vzala metr a vysvětlila mi, co by úprava znamenala. Sledovala jsem její ústa. Když se odmlčela, neměla jsem představu, kolik by to stálo ani kdy bych měla přijít.
Nakonec jsme nechaly výstřih tak.
Večer jsem hledala její profil. Zjistila jsem, že má psa a ráda chodí po horách. Na jedné fotografii seděla u ohně, vlasy rozpuštěné, hlavu zakloněnou smíchy.
Tomáš mě políbil do vlasů.
Telefon jsem otočila displejem dolů.
To gesto mě vyděsilo víc než všechno, co mu předcházelo.
Nikdy jsem se ženou nebyla. Ani jsem si nepředstavovala, že bych mohla chtít být. Teď jsem si přála, aby se mě Markéta dotkla znovu, a styděla se, že k tomu využívám její práci.
Pro hotové šaty jsem přišla těsně před zavírací dobou. Úmyslně.
Markéta je vložila do obalu. Poděkovala jsem a zůstala stát.
„Máte ještě nějakou otázku?“
Podívala jsem se na její ruku položenou na pultu.
„Šla byste se mnou někdy na kávu?“
Chvíli mlčela.
„Kvůli šatům?“
Zavrtěla jsem hlavou. Tváře mi hořely.
Domluvily jsme se na čtvrtek.
Přišla v džínách a svetru. Seděly jsme u malého stolku a já poprvé neměla žádný zip, za který by se dalo schovat moje očekávání.
Mluvily jsme o práci, o psovi, o tom, že špatně spím. Potom se zeptala na svatbu.
Řekla jsem jí pravdu.
„Tomášovi nechci ublížit.“
Markéta chvíli otáčela hrnek v dlaních.
„Ví, že jsi dneska tady?“
Nevěděl.
Venku jsem ji chytila za ruku. Otočila se ke mně a zůstala stát. Políbila jsem ji, krátce, nejistě. Když mi polibek vrátila, sevřela jsem její prsty pevněji.
Chtěla jsem to udělat znovu.
Doma visely svatební šaty na dveřích skříně. Tomáš seděl v kuchyni a zapisoval počet hostů.
„Tak co, máš je?“
Přikývla jsem.
Usmál se a odložil propisku.
Já si sundala kabát. Nechtěla jsem mu vyprávět, že jsem byla jen na kávě.
„Tomáši, potřebuju ti něco říct.“
Šaty byly hotové. Já jsem ten večer poprvé přestala předstírat, že jsem připravená.
