Článek
Za mého manžela Radka jsem provdaná čtvrt století. Společně jsme vychovali dvě děti – Lenka nedávno odmaturovala a Pavel studuje práva. Dlouho jsme s mužem dřeli, abychom rodinu zajistili, a těšili se na chvíli, kdy děti konečně vyletí z hnízda. Plánovali jsme si zasloužený klid a luxusní měsíční pobyt na Maledivách. Cíl byl jasný: oslavit svobodu a načerpat energii.
Nečekaný suvenýr z exotiky
Dovolená byla jako z pohádky. Drinky na pláži, výlety lodí, dlouhé večery, kdy jsme konečně měli čas jen sami na sebe. Zhruba v polovině pobytu mi ale začalo být těžko. Ranní nevolnosti, únava a žaludek jako na vodě. Přičítala jsem to exotické stravě, změně klimatu a samozřejmě blížící se menopauze.
Po návratu domů se to ale nelepšilo. Šla jsem k obvodnímu lékaři s tím, že jsem si z tropů asi přivezla nějakého parazita. Doktor mě poslal na kolečko vyšetření, které skončilo až na gynekologii. Když se lékař podíval na ultrazvuk, usmál se a řekl: „Tak parazit to není, maminko. Budete mít miminko.“
Zůstala jsem zírat jako opařená. „Proboha, vždyť mi táhne na padesát!“ vyhrkla jsem nahlas. Lékař mě uklidnil, že ačkoliv jde o přírodní raritu, stává se to. Domů jsem jela v naprostém šoku. Když jsem to se slzami v očích oznámila manželovi, nejdřív se smál a myslel si, že je to vtip. Pak si musel nalít skleničku koňaku. Po probdělé noci plné debat o našem věku, zdraví a financích jsme ale zjistili překvapivou věc: Vlastně se těšíme. Jsme zajištění, máme zkušenosti a tohle nečekané dobrodružství jsme zkrátka přijali jako dar.
„Děláš nám ostudu a utrácíš naše peníze!“
To pravé peklo ale nastalo, když jsme novinku oznámili našim dospělým dětem. Čekali jsme překvapení, možná i trochu rozpaků, ale to, co přišlo, nám vyrazilo dech.
„To si snad děláte srandu?! Mami, vždyť seš stará. Lidi si tě budou plést s babičkou, to je naprostá ostuda! Vždyť já už chci mít brzo vlastní děti, jak to bude vypadat?“ křičela na mě s odporem devatenáctiletá dcera Lenka.
Korunu tomu ale nasadil syn Pavel. Očekával totiž, že mu po škole pomůžeme s hypotékou, jak jsme kdysi předběžně slíbili. „Takže vy teď všechno, co jste ušetřili, nacpete do nějakýho neplánovanýho haranta? Tohle je normální zrada! Co moje bydlení? Můžu se s váma rozloučit, stydím se za vás,“ práskl dveřmi a od té doby nám nebere telefon.
Zůstali jsme s manželem sami v tichém domě. Naše vlastní děti nás odepsaly, protože nezapadáme do jejich představy o tom, jak mají vypadat rodiče po padesátce, a protože se bojí, že přijdou o peníze a komfort.
Dny teď ubíhají a já si zvykám na rostoucí bříško. I když mě reakce dětí bolí každý den, odmítám se za náš malý zázrak stydět. Místo klidného důchodu nás čekají probdělé noci a pleny, ale víte co? S manželem jsme nikdy nebyli silnější. A pokud s námi naše starší děti nechtějí mít nic společného, je to jejich volba. My máme pro koho žít.
