Článek
V zámku zarachotil klíč. Ztuhla jsem s hrnkem kávy v ruce uprostřed kuchyně. Manžel byl v práci, děti ve škole a já měla mít home office v tichém, prázdném bytě. Srdce mi vyletělo až do krku. Zloděj? Ne, zloději nemají klíče a nefuní u zouvání bot jako parní lokomotiva. Ve dveřích se objevila ona. Moje tchyně. V ruce igelitku, na tváři ten svůj věčný výraz generála kontrolujícího kasárna. Když mě uviděla, ani nemrkla. Žádné leknutí, žádná omluva, že vpadla bez ohlášení. Jen sjela pohledem moje tepláky a utrousila: „Aha, ty jsi doma? Myslela jsem, že pracuješ.“
Než jsem se stihla zeptat, co tu proboha dělá, prošla kolem mě. Cílevědomě, jako by jí ten byt patřil. „Nesu vám vajíčka. A jdu vyvětrat. Minule tu byl vzduch, že by se dal krájet,“ oznámila mi přes rameno a zamířila rovnou do chodby. Do chodby, která vede jen k dětským pokojům a k naší ložnici. Rozběhla jsem se za ní. „Marto, počkejte, tam nechoďte, nemáme uklizeno!“ vyhrkla jsem. Bylo to trapné, ale byla to pravda. Ráno jsme s Petrem zaspali, postel byla rozházená, na nočním stolku ležely věci, které fakt nemá vidět jeho matka, a na zemi se válelo moje pyžamo.
Pozdě. Rozrazila dveře do ložnice, jako by to byla veřejná čekárna. Došla k oknu, rozháněla rukama vzduch a ostentativně si zacpávala nos. „Proboha, Jani, v čem to spíte? Tady je smrad jak v opičárně. To se musí vyvětrat, vždyť se v tom udusíte,“ hudrovala a otevřela okno dokořán. Průvan mi vmetl vlasy do obličeje. Ale to nebylo to nejhorší. Ona se začala sklánět nad postelí. Vzala můj polštář. Můj osobní polštář, na kterém spím, a začala ho natřepávat. Pak se sehnula pro to pyžamo na zemi. „To je hrozné, jak to tu vedete,“ sykla a skládala mé saténové kraťasy. Cítila jsem, jak mi rudne obličej. Ne studem. Vztekem. Byla to invaze. Byla v mé nejintimnější zóně, sahala na mé věci a kritizovala vzduch, který dýcháme.
Vytrhla jsem jí to pyžamo z ruky. Ruce se mi třásly. „Vypadněte,“ řekla jsem tiše, ale důrazně. „Okamžitě vypadněte z mé ložnice a dejte mi ty klíče.“ Podívala se na mě jako na blázna. „Prosím tě, nebuď hysterická. Já vám jen pomáhám. Petr má alergii na prach, kdybys na to dbala ty, nemusela bych to dělat já.“ To byla poslední kapka. Vyhodila jsem ji. Doslova jsem ji vytlačila z bytu, zatímco ona vykřikovala něco o nevděku a o tom, že chudák Petr žije v chlívku. Zabouchla jsem, zamkla na dva západy a sesunula se na podlahu. Klepala jsem se ještě hodinu.
Když přišel Petr domů, čekala jsem bouři, ale čekala jsem, že budeme na stejné lodi. Že řekne: „To přehnala, vezmu jí klíče.“ Místo toho přišel, práskl taškou a podíval se na mě s výčitkou. Už mu volala. Samozřejmě. Byla rychlejší. „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mámu vyhodila?“ zeptal se chladně. Nevěřila jsem vlastním uším. „Ona nám vlezla do ložnice, Petře! Sahala na naše postele, čuchala k našemu povlečení! Máme snad právo na soukromí, ne?“
Petr si povzdech, takovým tím tónem, jakým se uklidňuje malé dítě, co se bojí bubáka. „Lásko, prosím tě. Ona to myslí dobře. Víš, jaká je. Je stará škola, záleží jí na pořádku. Chtěla jen vyvětrat. Děláš z komára velblouda.“ Zírala jsem na něj. On to neviděl. Nebo to nechtěl vidět. Pro něj bylo pohodlnější udělat ze mě tu špatnou, tu „přecitlivělou“, než aby se postavil své matce a nastavil hranice. „Takže to je v pořádku?“ zeptala jsem se potichu. „Je v pořádku, že tvoje matka má klíče od bytu, aby mohla chodit kontrolovat, jestli máme ustláno a jestli nám nesmrdí ložnice po sexu?“
„Ježiš, ty jsi fakt nechutná,“ odsekl a šel si do lednice pro pivo. „Vrátíš jí ty klíče a omluvíš se jí. Brečela mi do telefonu.“ Stála jsem tam a dívala se na záda muže, kterého jsem si vzala. Najednou mi byl cizí. V té ložnici dnes v noci spát nebudu. Nemůžu. Cítím tam pach jejího parfému a pachuť zrady svého manžela. Klíče jsem nevyměnila, nemám na to sílu, ale dala jsem řetízek na dveře. A vím jednu věc. Dokud Petr nepochopí, že jeho manželka jsem já a ne jeho matka, tak ten řetízek zůstane zamčený i pro něj, obrazně řečeno. Protože tohle nebyl útok na neustlanou postel. To byl útok na naši důstojnost a on se přidal na stranu útočníka.
