Článek
S Miladou jsme si byly docela blízké. Často jsme stály u plotu a probíraly život. Vždycky si stěžovala na bolesti zad z práce a na to, že její stará felicie už neprojde technickou. „Víš, Jani, život je pes,“ říkávala s cigaretou v ruce. „Dřeš a nemáš nic.“ Zároveň se ale prezentovala jako dobrá duše ulice. Začala se „starat“ o pana Kříže, vdovce, který bydlel v domku za námi. Jeho děti žijí v zahraničí a on tu zůstal sám. Milada mu nosila nákupy, občas mu uvařila guláš, vyprala záclony. „Chudák děda, je tam sám, někdo se postarat musí,“ říkala mi a já ji obdivovala. Měla jsem pocit viny, že já se svou prací a dětmi nemám čas mu pomáhat tak jako ona.
Když se objevilo to auto, všichni jsme zírali. Červené SUV, kůže uvnitř, automat. Milada zářila. „Konečně se na mě usmálo štěstí, Jani! Investovala jsem,“ mrkla na mě spiklenecky, když jsem jí auto chválila. O pár dní později jsem nesla panu Křížovi bábovku. Dlouho jsem ho neviděla. Když otevřel, zarazilo mě, jak sešle vypadá. Byl pohublý, v předsíni byl nepořádek a vzduch byl těžký, nevětraný. Kde je ta Miladina péče? blesklo mi hlavou. Sedli jsme si do kuchyně. Pan Kříž byl zmatený, pletl si mě se svou dcerou. „A co Miládka?“ zeptala jsem se opatrně. „Dlouho jsem ji tu neviděla.“ „Miládka… ta je hodná,“ rozzářil se, ale v očích měl strach. „Ona říkala, že mě nedá do domova. Že se postará. Jen potřebovala to auto, aby mě mohla vozit k doktorům. Tak jsem jí pomohl. Vždyť já už ty peníze na knížce nepotřebuju, že ne?“
Sevřel se mi žaludek. „Vy jste jí to auto koupil, pane Kříži?“ „No, ona říkala, že je to půjčka. Nebo dar? Já už nevím, děvenko. Hlavně že mě tu nechají dožít. Ona říkala, že bez auta by sem jezdit nemohla a já bych musel pryč…“ Rozplakal se. Tichým, bezmocným pláčem starého člověka, který se bojí samoty víc než smrti. Podívala jsem se na stůl. Ležely tam nezaplacené složenky za elektřinu. Milada měla nové auto za půl milionu, ale „neměla čas“ zaplatit pánovi, který jí ho zafinancoval, elektřinu? Nebo už na ni nezbylo?
Došlo mi to v celé té nahé brutalitě. Ona ho neokradla v noci s punčochou na hlavě. Ona udělala něco mnohem horšího. Zmanipulovala osamělého, demencí ohroženého člověka. Vytvořila v něm závislost a strach, že bez ní skončí v ústavu, a pak ho „zkásla“. Z právního hlediska? Pravděpodobně čisté. Darovací smlouva, podpis, hotovo. Z morálního hlediska? Hyenismus nejhrubšího zrna. To auto není „investice“. To auto je cena za zneužití důvěry starce, který si myslel, že si kupuje bezpečí a lidské teplo.
Když jsem šla domů, potkala jsem ji. Leštila kapotu. „Tak co, Jani, nechceš svézt?“ zavolala na mě vesele. Podívala jsem se na ni a poprvé jsem neviděla tu hodnou, upracovanou sousedku. Viděla jsem predátora. „Ne, díky,“ řekla jsem a hlas se mi třásl odporem. „Byla jsem u pana Kříže. Nemá zaplacenou elektřinu.“ Její úsměv zmrzl. Vteřinu v jejích očích probleskl strach, ale hned ho zakryla arogancí. „On je zmatený, Jani. Nevíš, o čem mluvíš. Já se pro něj můžu roztrhat.“ „Já vím, co vidím, Milado,“ odpověděla jsem a vešla do svého domu.
Od té doby se nezdravíme. Ona ví, že já vím. Kdykoliv vidím to červené auto vyjíždět, cítím směs vzteku a smutku. Pan Kříž stále chřadne, jeho děti jsou daleko a systém je pomalý. Milada tam občas zajde, donese rohlíky, aby se neřeklo, ale ta velká péče zmizela ve chvíli, kdy peníze přistály na jejím účtu. Je to pro mě lekce. Dříve jsem si myslela, že zlo vypadá hrozivě. Teď vím, že zlo může mít tvář usměvavé sousedky, která vám peče koláče, zatímco vedle v tichosti vysává život z někoho, kdo se nemůže bránit.
